Den "mínus jedna". Tak nevím. Koupím ... nekoupím?

V pátek si konečně můžu jít koupit iPhone. Představoval bych si to asi tak, že přijdu do obchodu a řeknu: „Dejte mi jednu tu věcičku.“ Oni mi iPhone zabalí, já zaplatím a spořádaně odejdu. Ale teď jsem v novinách četl, že to asi tak nepůjde. Že mobilní operátoři nebudou mít dost přístrojů, aby uspokojili všechny zájemce.

Nevím, jestli je to opravdu tak, anebo se jen prodejci snaží vyhecovat typickou applovskou horečku. V Americe je běžné, že nedočkaví zákazníci stojí třeba i několik dní ve frontě. Nejspíš to ty pošuky baví, a navíc pro samotný produkt je to ten nejlepší marketing.

Mě to však nijak zvlášť netankuje. Pamatuju si ještě dobu, kdy jsem stál frontu na toaletní papír, na lístky na dobrý film nebo na knížky vycházející ve čtvrtek. Jestli na iPhone budou v pátek fronty anebo dokonce vůbec nebude k dostání, vykašlu se na něj. Zase tolik po něm netoužím. Nechali nás na ten zázrak rok a půl čekat, a teď ještě neumí zařídit, aby jich bylo dost?

Možnost koupit si iPhone je špatnou zprávou i pro „pololegály“, kteří si ty své věcičky koupili v cizině a nechali si je někde v bazaru pokoutně odblokovat. Telefon se aspoň pro tyhle lidi stal po více než deseti letech zase „statusovou“ věcí. Vytáhnout někde na mítingu nebo jinde na veřejnosti iPhone bylo jako prokázat se plackou nějaké tajné sekty. Kdo chtěl něco znamenat, pořídl si v posledních měsících iPhone. Údajně to byly tisíce lidí.

Jeden z nich mi řekl, že teď už to nebude ono. „Dost možná ho úplně přestanu používat. Určitě si teď iPhone pořídí každý idiot.“ Podíval se na mě. Už už jsem chtěl říct, že v tom má asi pravdu, když dodal: „Napadá mě … nechceš ho ode mě koupit? Je jako nový!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).