Gruzie a radar. Jak se to rýmuje?

Několikrát jsme v posledních dnech slyšeli názor, že válka mezi Ruskem a Gruzií urychlí naše angažmá v systému strategické obrany. Rozumějme: že další kroky vedoucí k výstavbě radaru v Česku budou probíhat snáze a že je i pravděpodobnější, že parlament ratifikuje podepsanou smlouvu.

Jako příznivce radaru by mě to mělo těšit. Hloupá je však jiná věc. Že dosavadní argumentace a přesvědčování ve věci radaru byly založeny na lži. Slyšeli jsme snad tisíckrát, že raketová základna v Polsku a radar v Česku nemají nic společného s Ruskem a ani státy v jeho zájmové zóně. Že mají sloužit výhradně proti nebezpečí, které představuje Irák a Severní Korea.

Zjevně to není pravda. Pak bychom nebyli svědky toho, že zatímco se Gruzií valí ruské tanky a transportéry, tak Polsko a USA podepisují smlouvu o základně, jejíž vyjednávání se předtím zdálo uvízlé na mrtvém bodě. A gruzínská krize by nemohla mít vliv na veřejné mínění o radaru. Ostatně do jeho velínu měli mít přístup ti samí ruští vojáci, které dnes západní média kreslí jako okupanty.

Rusko se za poslední dva nebo tři týdny fatálně neproměnilo. Nedošlo tam ke změně režimu, ovládají ho stejní politici a je řízeno stejnými mocenskými zájmy. Tyto zájmy se teď pouze zjevně a hlasitě projevily. To je jediné nové. Nabízejí se dvě vysvětlení. Buď politici a stratégové, kteří nás ujišťovali o „neruském“ zaměření radaru a raket, současnému Rusku fatálně nerozumí. Anebo nám lhali. Obojí je špatně.

Rozumím diplomatickým důvodům, které vedly k chlácholení Ruska, že se jich systém strategické obrany netýká. Ale i tak mi to přijde naivní. A bylo to i netaktické vzhledem k prosazování radaru v české veřejnosti. Jen málokdo ve střední Evropě cítí nebezpečí od Iráku nebo Severní Koreje. Ale dokážeme si představit, že nebezpečí či problémy mohou jako v minulosti přijít z nedalekého východu.

Je v zájmu Západu včetně Česka, aby měl s Ruskem přátelské vztahy, podporoval budování demokracie a přispíval k jeho ekonomické prosperitě. Ale zároveň platí, že Rusko je stále nejistou a nestabilní zemí. Konec konců teď zrovna ani nevíme, kdo mu skutečně vládne, jestli je to Putin, nebo Medveděv. Zapojení Česka do systému strategické obrany zlepší naší pozici, kdyby se situace zvrtla špatným směrem. Pokud by tohle tvrdili politici od začátku, možná by většina veřejnosti dnes s výstavbou radaru naopak souhlasila.

Místo toho byla argumentace podložena především zaručenými důkazy o vývoji jaderných zbraní a raket dalekého dosahu v Iránu. Přinesli je zřejmě stejní experti, kteří nás přesvědčovali o holubičí povaze Ruska a kteří jsou dnes tak překvapeni jeho agresivním útokem proti Gruzii.

Připomíná to argumentaci, kterou Američané a Britové zdůvodňovali válku proti Iráku. Ta byla založená zase na „nezpochybnitelných“ informacích o programu výroby zbraní hromadného ničení. Později se ukázalo, že žádný neexistoval. Nechme stranou, jestli svržení iráckého režimu bylo správné, či nikoliv. Ale jeho zdůvodnění stálo na lži.

Je to znepokojující důsledek selhání americké zahraniční politiky posledních osmi let. Rusko-gruzínský konflikt ukázal, že svět je jiný, než ho v tomto období rýsovali západní politici a s nimi bohužel také většina médií. Vytřídá zmatek zase čitelné a srozumitelné uspořádání z doby studené války? Pro jednadvacáté století by to byla tragédie.