Vlček prý nelpí na postu šéfa sněmovny kvůli penězům. Ale proč tedy vlastně?

Jak je smutné kvičení prasátka, kterého odstrkují od korýtka! Mediální hysterčení předsedy sněmovny je takovým úsměvným koloritem dnešní podivné politické situace.

Novinářům řekl: „Můžu vás ubezpečit, že kvůli penězům na své funkci nelpím.“ Dobrý výrok! Miloslav Vlček v něm mimoděk přiznává, že na své funkci lpí. Ale už nevysvětlil, z jakého důvodu. Když to není kvůli vysokému platu, případně hezké kanceláři či dalším prebendám, tak proč vlastně? Toť záhada.

Politici v takové situaci obvykle říkají, že chtějí dokončit rozdělanou práci, splnit předvolební sliby nebo realizovat své politické vize. Nic z toho však pro Miloslava Vlčka neplatí. Řekněme si to na rovinu: tenhle politik je chodící anekdotou. Není ničím jiným než špatně fungujícím strojem na řízení sněmovny. Ve své straně nereprezentuje žádný mocenský a už vůbec ne myšlenkový proud.

Má možná dobrou vůli vykonávat svou funkci svědomitě a dobře, ale zoufale mu k tomu chybí intelektuální kapacita i potřebné charisma. To se mnohokrát ukázalo, a nejvýrazněji asi při prezidentské volbě. Jeho nemohoucnost a nepřipravenost byly k smíchu. Tehdy i při mnoha jiných příležitostech. Ale když ten smích v jednacím sále zazněl, bral to Miloslav Vlček jako nevděk a nespravedlnost. Jednou dokonce přímo řekl: „Zkuste si to sami.“

Možná sám uvěřil tomu, že dělá něco záslužného a zároveň nevděčného. Není to tak! Předseda sněmovny je vysokým státnickým postem s velkou symbolikou, ale i nezanedbatelnými ústavními pravomocemi. Jistě, může být trafikou i platidlem v politických obchodech. Ale v každé zemi zrcadlí obsazení křesla šéfa komory parlamentu nějak danou politickou situaci. Měl by v něm sedět někdo důstojný a vlivný.

Miloslava Vlčka do něj katapultovalo povolební jednání, a to původně na velmi omezený čas. Jiří Paroubek si dal velkou práci, aby vybral někoho opravdu nicotného. Nechtěl opakovat chybu Stanislava Grosse, který v podobné situaci „vystrčil“ za sebe na premiérský post právě Paroubka. Nemohl tušit, že nastartuje buldozer, který převálcuje všechno a ze všeho nejdřív jeho samotného.

Sázka na Vlčka šéfovi ČSSD vyšla. Jestli pozice předsedy sněmovny skýtá nějaké možnosti na vytvoření politického vlivu či mocenské pozice, tak je Miloslav Vlček naprosto nevyužil. Nemá jediný argument, kterým by mohl obhajovat své setrvání v čele sněmovny. A nemá ani žádné politické spojence.

Svým způsobem je Miloslav Vlček nechtěným symbolem české politiky posledních dvou let. I ta se totiž odehrává ve znamení provizornosti, nekompetentnosti a rezignace na jakékoliv ideály. Politici degradovali sami sebe na konzumenty funkcí, ve kterých je drží ani ne tak vůle voličů, jako podivné a málo srozumitelné dohody.

Je mi nepříjemná představa Jiřího Paroubka v jakékoliv vysoké státní funkci, protože mi je ten člověk protivný a považuji ho za nebezpečného. Ale jeho instalace do čela sněmovny může být aspoň částečným návratem k přehlednější a normálnější politice.

Jedna facka nebude stačit

Když nějaký rodinný konflikt přeroste v tragédii, říkají tomu policisté „domácí zabíjačka“. A přesně to se stalo v ODS ve víkendových krajských volbách. ČSSD vyhráli samozřejmě volby její voliči. Ale byli to voliči ODS, kteří této straně připravili ostudnou porážku.

Volil jsem ODS, s velkým sebezapřením. Můj protest se smrskl na to, že jsem zakroužkoval poslední čtyři jména na středočeské kandidátce. Ale mnohem víc voličů ODS protestovalo tím, že k volbám nešli anebo dokonce volili jinou stranu.

Za co jsme ODS trestali? Za špatný výkon i umělecký dojem. Nic se nezměnilo na motivech, proč jsme ODS volili v předešlých volbách. Stále jsme pro takovou politiku, která přinese relativně malý a efektivní stát, nízké daně a motivující společenskou atmosféru. Změnilo se to, že jsme přestali věřit, že současná ODS je tím správným vehiklem pro tenhle program.

Reálné výsledky jsou slabé. A pak je tu ten zmíněný umělecký dojem. Myslím tím všechny ty drobnosti počínaje Topolánkovým hulvátstvím a konče Bémovým vnitrostranickým záškodnictvím. Tak se nechovají politici strany, k jejíž podpoře by se člověk rád a dobrovolně přiznal na večírku s přáteli.

V tom to hodně vězí. Každý žijeme v nějakých sociálních vazbách a souvislostech. Pohybuji se většinu času ve společnosti, kde lidé jako Jiří Paroubek či David Rath budí někdy výsměch, někdy odpor a někdy možná i strach. V této společnosti je mimo diskusi, že by jim někdy dali svůj hlas. Nechuť k Paroubkovi však byla tentokrát slabší než bezradnost a zklamání, které pociťujeme z ODS.

Výsledek voleb neukazuje, že by voličský potenciál ODS zmizel. To se nestane přes noc a ani za dlouhé roky. Když v roce 1997 v Británii drtivě zvítězili labouristé, také to neznamenalo, že by z elektorátu zmizeli lidé s konzervativními názory a nechutí k socialistům. Ale seznali, že pokud se za své názory a postoje nemají začít stydět, tak se musí „odstřihnout“ od politické strany, která je už nedokázala důstojně reprezentovat. Špatná zpráva pro ODS zní, že britské Konzervativní straně trvalo přes deset let, než se to začalo měnit.

Mluví-li premiér Topolánek o „facce v pravý čas“, pak hloubku odcizení s voliči velmi podceňuje. Stejně jako jejich intelekt a intuici. Doba mobilizací je pryč. Je naivní si myslet, že oranžové vítězství „vystraší“ voliče ODS a přiměje je k tomu, aby ODS dodali svou původní podporu. Ne v tom případě, pokud tato strana neprojde zásadními, zjevnými a srozumitelnými změnami. Jakými? Teď zrovna je ODS v příliš velkém nepořádku, než aby si je bylo možné byť jen představit.

Zdá se mi téměř jisté, že ODS čeká prohra i v příštích volbách do sněmovny. A bude trvat ne jedno, ale možná i dvě obměny vedení, než se stane stranou znovu důvěryhodnou pro své voliče. Sarajevo bylo pro ODS dětskou nemocí, teď zřejmě přichází cosi jako puberta. Nebude to snadné a bude to bolet.

(Psáno jako komentář pro MFD).

Bémův tanec na Červíčkovi. Cítí primátor svou šanci?

Chudák Červíček! Aniž by sám chtěl nebo se o to nějak přičinil, stal se nadějný policejní kádr politickou žíněnkou, na níž si poměřují svaly dva korunní princové ODS.

O samotného Červíčka přitom vůbec nejde. Je možná mladý a málo zkušený, avšak lidé podobných kvalit byli v minulosti katapultováni i na vyšší posty. Někteří uspěli, jiní nikoli. Personální politika u policie také často vyvolávala politické jiskření. Mediální přestřelka mezi primátorem a ministrem z téže strany je však nevídaná.

Skoro to vypadá, že rozdělení na „zlé“ vedení včetně poslanců a „hodné“ dolní politické patro je takovou taktickou figurou před nadcházejícími volbami. Opozice je staví jako referendum úspěšnosti vlády, kterou vede právě ODS. Jejími členy jsou až na jednu výjimku všichni hejtmani. Z výzkumů vyplývá, že jsou ve svých krajích celkem oblíbení. Paradoxně jsou v opačné situaci, než když se o posty hejtmanů coby lídři kandidátek ucházeli poprvé. Tehdy jim ke zvolení pomohla právě značka ODS. Dnes mají pocit, že jim stejná značka může uškodit. Mnozí se také od ní už více či méně distancovali. Nejhlasitěji středočeský hejtman Bendl, který v jednom rozhovoru řekl, že by poslanecký klub své strany nejradši vyhodil do vzduchu.

Sází vedení ODS na to, že když se s hejtmany veřejně nepohodne, zvětší tak šance na jejich zvolení? Ne, to je příliš vyspekulované a riskantní. Spíš je to tak, že se pražský primátor nabízí hejtmanům jako spojenec a vůdce vzpoury. Sám nic neriskuje a krajské volby se ho netýkají. Cynicky vzato je stranický neúspěch jednou z posledních šancí Pavla Béma na předsednický a výhledově i premiérský post. Proto teď sází na to, že by mu hejtmani rozzlobení svým volebním neúspěchem mohli k obojímu pomoct. A to hned na nadcházejícím prosincovém kongresu.

Bylo by to od nich však krátkozraké a nerozumné. Hejtmani reprezentují to zdravé a silné, co ODS odlišuje od ostatních stran. Je to početná a dobře organizovaná členská základna, která produkuje schopné a úspěšné lokální politiky. Proto ODS přežila všechny krize včetně „sarajevského atentátu“ a proto má navzdory poslaneckým skandálům stále tak silnou podporu. Byla to politická prozíravost a instinkt Václava Klause, který stranickou strukturu takto od začátku postavil. Vyplatilo se mu to.

Dnes je to však čestný předseda Klaus, kdo stojí okázale na straně Pavla Béma a představuje v ODS spíše destruktivní sílu. Není náhoda, že nedávno pozval k sobě na Hrad právě hejtmany a zahrnul je slovy chvály. Bylo jistě příjemné si je vyslechnout, ale hejtmani by neměli zapomenout, že je to jejich dnešní „nepřítel“ Topolánek, který v ODS představuje pro ně přijatelnější a bližší politický styl.

Pražský primátor se nedávno v rozhovoru s Hospodářskými novinami chvástal, že „Praha vyhrála Mirku Topolánkovi volby“. Je třeba říct, že ODS dlouhodobě a tradičně nevítězí v Praze kvůli Pavlu Bémovi. Bylo by mnohem zajímavější nechat primátora mluvit o tom, jak v Praze jím vedená ODS dlouhodobě politicky kšeftovala s ČSSD a jmenovitě s Jiřím Paroubkem. Ale to se mu pochopitelně nechce.

Když byl na posledním kongresu ODS zvolen Pavel Bém prvním místopředsedou, říkal Mirek Topolánek, že bude mužem, který mu bude krýt záda. Ano, pražský primátor si pečlivě hlídá, aby to byl právě on, kdo do těch zad vrazí nůž. Už už se to chystá udělat.

(Psáno pro MF Dnes).

Britská spisovatelka dala vládnoucím labouristům miliónový dar. Čeští vládnoucí politici si berou sami. Ze státního rozpočtu

Britská spisovatelka Rowlingová, která vydělala jmění na knížkách a filmech o Harrym Potterovi, věnovala britské Labouristické straně milión liber. Je to méně než procento jejího odhadovaného majetku, ale i tak je to vysoká částka. Tím spíš, že příjemcem je politická strana, která podle všeho prohraje příští volby. Je unavená dlouhým vládnutím, vnitřně nejednotná a ztrácející přízeň voličů.

Z české perspektivy je to zvláštní, téměř nepochopitelný čin. Motivem spisovatelky je boj s dětskou chudobou. Proč touto sumou nepodpořila přímo nějakou charitativní organizaci? Nebylo by to lepší než dávat peníze politické straně, která je utratí za minerálky na sjezdu, předvolební letáky či platy vlastního aparátu? Rowlingová jakoby postupovala podle starého čínského přísloví, které říká, že je lepší hladového naučit chytat ryby, než ho nasytit. Neboli doufá, že politika levicových labouristů bude pro boj s dětskou chudobou přínosnější.

Nechme stranou politický rozměr téhle úvahy, tedy otázku, čí politika si s chudobou poradí lépe. Pozoruhodný je spisovatelčin idealismus a víra v politický systém. Přitom na první pohled je situace v Británii podobná té české. I tady jsou strany zmítány skandály, britský politický žurnalismus není o nic méně cynický než český a důvěra veřejnosti k politikům je podle průzkumů veřejného mínění obecně nízká. A přesto je tu jeden mimořádně podstatný rozdíl.

Politici v Česku zaměňují peníze na politiku a na vládnutí. Máme o tom nepočítaně důkazů právě v kauzách, které Českem otřásají v minulých týdnech. Namátkou: fotbalista Baroš dělá reklamu pro ODS, dostane za to přislíbenu státní podporu pro svůj projekt. Režisér Renč točil předvolební klipy téže strany, teď bude točit kampaň za bezpečnější silniční provoz. A do třetice ODS: vláda propaguje své úspěchy v masivní kampani, která vizuálně připomíná předvolební kampaň ODS.

O podpoře Baroše i dalších sympatizantů mluvil v sobotních Lidových novinách poslanec Tlustý. Řekl pozoruhodné věty: „Že poslanci a politici podporují lidi, kteří podporují je, je naprosto normální všude na světě. Když to nemá podobu konkrétní částky, není na tom nic špatného.“

Je třeba jasně říct: je to špatné v Česku a je to špatné všude na světě. Samozřejmě se to stává, a to nejen v Česku, ale vydávat to za něco normálního je ten nejhorší verbální nihilismus, který jsme v posledních týdnech mohli slyšet. Politika a vládnutí musí být odděleny neprostupnou stěnou.

V Česku se stalo normou, že doba u moci se bere jako takový „payback time“. Neboli vyhráli jsme volby, tak teď vyplatíme všechny, kteří nám k tomu pomohli. Vláda to dělá a opozice tiše toleruje, protože ví, že se bude chovat stejně. Že o tom poslanec Tlustý s takovou bohorovností a nestydatým klidem mluví, jen ukazuje, jak je to v českých politicích hluboce zakódováno.

Slavná a movitá spisovatelka by si mohla říct: mí labouristé jsou u moci, tak peníze jsou přece to poslední, co potřebují. Nějaký ten miliónek si mohou lehce přihřát přes ministerstvo financí ze státního rozpočtu. Ale spisovatelku něco takového ani nenapadne. Věří, že se její tvrdě vydělané peníze promění ve stranickém aparátě v ideály a program. Poněkud naivní, chce se říct. Ale zároveň hodno velké závisti.

(Psáno pro MF Dnes).

Válka píše skvělé romány, ale špatné články

Kdyby čeští politici od začátku říkali, že radar bude jednou z našich pojistek proti Rusku, byla by nejspíš jeho současná podpora výrazně vyší. Rusko je zneklidňující stát. Z jeho prostoru cítíme nejistototu a strach. Mnohem víc než z hypotetické iránské či severokorejské hrozby. Má to historické i zcela věcné důvody. Není to ovšem nic, co by se v létě 2008 objevilo přes noc.

Jakoby se uvolnil nějaký ventil a my v sobě našli ukrytý protiruský sentiment. To jsme potřebovali gruzínský konflikt, abychom pochopili, jaké Rusko skutečně je? Čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 navíc dodalo tomuto sentimentu patos a jakýsi hlubší smysl, který je však falešný. Obě události nastartovaly jiné reálie, měly odlišný průběh a došlo k nim v jiné době. Spojuje je pouze podobné datum.

Obavy z Ruska jsou opodstatněné, ale nic to nemění na tom, že současné zpravodajství západních médií je nevyvážené a progruzínsky zaujaté. Zaujatost médií lze exaktně měřit, například počtem citací, analýzou zdrojů informací a podobně. Tyto průzkumy nepochybně doloží, že západní média v referování o právě probíhajícím konfliktu selhala.

Není to nic nového. Podíváme-li se zpět na dvacáté století, války vždy „produkovaly“ skvělou literaturu a mizerný žurnalismus. Je to pro ten přetlak emocí a osobní angažmá, které strhávají nejen reportéry na místě, ale také editory a komentátory. Bezprostřední zpravodajství z válek je nepřesné a manipulující. Až s odstupem času získají některé válečné reportáže nebo fotografie novou kvalitu. Ale to už nevyprávějí příběh války, nýbrž konkrétních lidí.

Velkým traumatem amerických médií je válka v Iráku, lépe řečeno argumentace, která k americkému angažmá vedla. Západní politici ji tehdy založili na informacích o iráckém zbrojním programu, které se nikdy nepotvrdily a ukázaly se být falešnými. Americká média tuto argumentaci příjala a vzala ji jako fakt.

Úkolem médií je informace ověřovat a pokud to není možné, tak to přiznat. Mluvil jsem na toto téma s mnoha americkými novináři, kteří to vnímají jednoznačně jako selhání médií coby celku. Závidí britským novinářům, jejichž média naopak tezi o údajném zbrojním programu nepřijala a brala ji jako hypotézu, kterou nelze ověřit a patří se ji tedy zpochybňovat.

Podpora Gruzie je pro západní politiky dlouhodobým strategickým cílem a pokračováním jen částečně úspěšné snahy exportovat demokracii do nestabilních oblastí. Tomu lze rozumět. Málo pochopitelné je ovšem to, jak kýčovitý obraz zlého velkého Ruska a malé hodné Gruzie převzala média. A jak ochotně použila onu nepřípadnou metaforu s okupací Československa.

Protože se nás to týká, tak bych čekal, že se na toto téma aspoň povede věcná debata. Ale všichni kromě Václava Klause jakoby podlehli pokušení učinit čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 aktuálnější, zajímavější a celosvětově viditelnější. Možná je to foukání na bolístku pamětníků, že nám tehdy Západ nemohl pomoci. Ale obávám se, že to neslouží pravdě.

(Psáno jako komentář pro MF Dnes).