Jedna facka nebude stačit

Když nějaký rodinný konflikt přeroste v tragédii, říkají tomu policisté „domácí zabíjačka“. A přesně to se stalo v ODS ve víkendových krajských volbách. ČSSD vyhráli samozřejmě volby její voliči. Ale byli to voliči ODS, kteří této straně připravili ostudnou porážku.

Volil jsem ODS, s velkým sebezapřením. Můj protest se smrskl na to, že jsem zakroužkoval poslední čtyři jména na středočeské kandidátce. Ale mnohem víc voličů ODS protestovalo tím, že k volbám nešli anebo dokonce volili jinou stranu.

Za co jsme ODS trestali? Za špatný výkon i umělecký dojem. Nic se nezměnilo na motivech, proč jsme ODS volili v předešlých volbách. Stále jsme pro takovou politiku, která přinese relativně malý a efektivní stát, nízké daně a motivující společenskou atmosféru. Změnilo se to, že jsme přestali věřit, že současná ODS je tím správným vehiklem pro tenhle program.

Reálné výsledky jsou slabé. A pak je tu ten zmíněný umělecký dojem. Myslím tím všechny ty drobnosti počínaje Topolánkovým hulvátstvím a konče Bémovým vnitrostranickým záškodnictvím. Tak se nechovají politici strany, k jejíž podpoře by se člověk rád a dobrovolně přiznal na večírku s přáteli.

V tom to hodně vězí. Každý žijeme v nějakých sociálních vazbách a souvislostech. Pohybuji se většinu času ve společnosti, kde lidé jako Jiří Paroubek či David Rath budí někdy výsměch, někdy odpor a někdy možná i strach. V této společnosti je mimo diskusi, že by jim někdy dali svůj hlas. Nechuť k Paroubkovi však byla tentokrát slabší než bezradnost a zklamání, které pociťujeme z ODS.

Výsledek voleb neukazuje, že by voličský potenciál ODS zmizel. To se nestane přes noc a ani za dlouhé roky. Když v roce 1997 v Británii drtivě zvítězili labouristé, také to neznamenalo, že by z elektorátu zmizeli lidé s konzervativními názory a nechutí k socialistům. Ale seznali, že pokud se za své názory a postoje nemají začít stydět, tak se musí „odstřihnout“ od politické strany, která je už nedokázala důstojně reprezentovat. Špatná zpráva pro ODS zní, že britské Konzervativní straně trvalo přes deset let, než se to začalo měnit.

Mluví-li premiér Topolánek o „facce v pravý čas“, pak hloubku odcizení s voliči velmi podceňuje. Stejně jako jejich intelekt a intuici. Doba mobilizací je pryč. Je naivní si myslet, že oranžové vítězství „vystraší“ voliče ODS a přiměje je k tomu, aby ODS dodali svou původní podporu. Ne v tom případě, pokud tato strana neprojde zásadními, zjevnými a srozumitelnými změnami. Jakými? Teď zrovna je ODS v příliš velkém nepořádku, než aby si je bylo možné byť jen představit.

Zdá se mi téměř jisté, že ODS čeká prohra i v příštích volbách do sněmovny. A bude trvat ne jedno, ale možná i dvě obměny vedení, než se stane stranou znovu důvěryhodnou pro své voliče. Sarajevo bylo pro ODS dětskou nemocí, teď zřejmě přichází cosi jako puberta. Nebude to snadné a bude to bolet.

(Psáno jako komentář pro MFD).