Prokristapána, to nedělej! ...

… zvolal můj kamarád. Ale jen mně špatně rozumněl, protože jsem mu neřekl, že „se podříznu“, nýbrž že „se odříznu“. Mínil jsem tím expresivním slovem, že se odpojím od Internetu. Ale ani to jsem nemyslel úplně doslova. Jen jsem - jako pokaždé po návratu z dovolené - přemýšlel o tom, kde je v používání Internetu a dalších technologických vymožeností hranice mezi komfortem a obtěžováním.

Aby bylo jasno, nepatřím k těm skuhralům, kteří fňukají, jak nenávidí email nebo jak je pronásledují mobily. Obojí mám docela rád a když mě během dne mobil déle než hodinu nezazvoní nebo nezapípá, raději ho zkontroluji, jestli mu nedošly baterie. Mám v mailboxu asi dva tisíce nepřečtených zpráv, ale ani to mě nijak nestresuje. To důležité stíhám. A mezi námi, neznám depresivnější hlášku než „žádné nové zprávy“.

Ale pak život změní rytmus a místo kontrolování došlých mailů, aktualizování blogu nebo mikroblogování na Twitteru začnu najednou normálně dýchat. Být bez připojení je stresující jen prvních několik hodin.

To každých dvacet minut máte pocit, že vám něco uniká, protože nevíte, jestli vám před třemi minutami neposlal někdo důležitý mail (ve skutečnosti je to jen další nabídka na pro.D.loužení pen.I.su), jestli na vašem blogu neřádí hacker (ne, opravdu ne, hackery odjakživa zajímaly pouze Pentagon a webové stránky bankovních domů) nebo jestli vás na Twitteru nezačala sledovat nějaká půvabná dívka (už jsem se v nějakém slupku vybrečel, že všichni mí „followeři“ na Twitteru jsou až na tři výjimky muži?).

Když překonáte pár abstinujících hodin, najednou se volně nadýchnete a zjistíte, že všechno je nějak intenzivnější. Práce i zábava. Vozím si na dovolenou notebook, protože dopisuji spousty textů, které se mi během roku nahromadily a které jsem vzhledem k jejich nižší prioritě odložil „na později“.

Dovolená je ta pravá doba. A pro ty texty je to pravé požehnání, protože se jim věnuji tak, jak bych v našem domě zamořeném bezdrátovým připojením nikdy nemohl. V přímořském apartmánu bez jakýchkoliv stop po Internetu jakoby mozek najednou pracoval na mnohem vyšší výkon. Není stresován potřebou komunikovat nebo něco ověřovat na webu, což však stejně bývá obvykle jen záminka pro laciné rozptýlení.

Platí to i pro odpočinek. Možná jste si už všimli, že Internet je zabiják čtení knih. Jakmile jsem online, kde se informace o událostech objevují s několikaminutovým zpožděním, připadá mi čtení papírových knih jako jízda v odstavném pruhu. Písmena vytištěná na papíře se neaktualizují, na levé straně nebliká žádná reklama a když nějakému slovu nerozumím, nemůžu na něj kliknout, abych vygoogloval podrobnosti. Je to hloupé, ale kromě postele a … ehm … koupelny se v domě připojeném k Internetu dostanu ke čtení knih spíše výjimečně. Ale když zůstanu s knihou o samotě, najednou se vrací ty skoro zapomenuté chvíle požitku a radosti z čtení.

Proto vždycky po návratu z dovolené přemýšlím, jak něco z tohoto „offlinového“ zázraku uchovat. Četl jsem rady odborníků na efektivitu práce, kteří například doporučují omezit vyřizování elektronické pošty na dvě půlhodiny denně, jiní zase navrhují zavedení celých „bezinternetových“ dní. Tak jako dříve měly velké firmy džínové pátky, kdy zaměstnanci nemuseli do kanceláře v obleku, zkouší to dnes některé s dny bez připojení. Na webu zase vznikají komunity lidí, kteří si jednou týdně naordinovali noc bez počítačů i mobilů.

Moc těmhle „násilným“ metodám nevěřím. Internet není nic, čemu by se nedalo odolat nebo co by nějak nebezpečně konzumovalo naši mysl. Ale je pravda, že mění způsob našeho trávení času. Činí ho zdánlivě pohodlnějším a intenzivnějším, ale když se pak ocitneme bez Internetu, zjistíme, že to není pravda. Když si s někým denně vyměníte pět esemesek, nemusí to automaticky znamenat, že váš vztah je hlubší, než kdybyste si jednou zatelefonovali nebo dokonce napsali jeden dopis týdně.

Být připojen a nepřipojen je stejný rozdíl, jako dovádět v aquaparku a plavat v padesátimetrovém bazénu. V aquaparku si zablbnete, ale moc toho nenaplavete. A naopak. Schválně jsem si při psaní tohoto sloupku dělal statistiku, co všechno jsem podnikl. Nechme stranou, že jsem se byl dvakrát napít a jednou vyčůrat. Ale také jsem sedmkrát kontroloval poštu, dvakrát četl nové komentáře na blogu, navštívil čtyřiadvacet webových stránek a odpověděl na dvě esemesky. Celkem mě naštvalo, že mě jen jednou zazvonil mobil.

„Už ses odříznul?“, zeptal se mě kamarád, s kterým jsem o výhodách a nevýhodách připojení debatoval. „Ještě ne,“ odpověděl jsem. „A asi to neudálám. To se radši podříznu.“

Ale už se zase těším na dovolenou.