Chcete si vytisknout fotografii? Zaplaťte autorům ... třeba populární hudby

Chcete si zvětšit ve velkém formátu fotografii z dovolené? V copycentru za to zaplatíte pár desítek korun. Když se pak podíváte na paragon, zjistíte, že na něm máte navíc položku nazvanou „autorský poplatek“. Je to zanedbatelný desetník, který už nemá ani svou minci. Ale tedy jde přece o princip: proč někomu platit autorský poplatek za dílo, které jste vytvořili sami?

Zdaleka nejde pouze o tento případ. Takzvané paušální autorské odměny platíme z lecčehos. Stanovuje je vyhláška ministerstva kultury, která byla přijata v listopadu 2006. Poplatky jakýmsi fiktivním autorům, reprezentovaným autorskými svazy, platíme při koupi počítačové tiskárny, paměťových karet nebo například prázdných cédéček či dévédéček.

Je to bizarní, nelogický a špatný systém. Asi jako kdyby každý řidič při zasednutí za volant platil preventivní pokutu, a policista by to vysvětloval tím, že předpisy přece porušují všichni. Nemohoucnost státu vymáhat určité zákony má vést k tomu, že se tyto zákony buď zruší, nebo změní. To by mělo platit i pro autorský zákon.

Lze rozumět tomu, že je to zákon důležitý a že by se bez něj zhroutil filmový a hudební, či obecně mediální byznys. Lze rozumět i tomu, že nové technologie tento byznys vážně narušují a ohrožují. Ale takový je objektivní vývoj a zúčastnění se mu musí přizpůsobit. Legitimizované násilí jménem „paušální autorské poplatky“ jsou nesystémovým a dlouhodobě neudržitelným řešením.

Nejsou pro autorské svazy ani významným zdrojem příjmů. když se podíváme na závěrečné zprávy sdružení OSA, které zastupuje autory hudebních děl, najdeme v příjmech za rok 2006 (to se poplatky nevybíraly, lépe řečeno vybíraly až od 10. listopadu) a rok 2007 rozdíl zhruba 34 miliónů korun. Tedy méně než pět procent celkových příjmů.

Někdo by měl provést studii, která by zjistila, jaké procento z vybraných peněz „najde“ v tomto systému skutečné autory děl, kteří byli nelegálním kopírováním poškozeni. Jinými slovy, kdy si majitel cédéčka, který zaplatil dopředu „pokutu za kopírování“, na toto cédéčko nahraje nelegálně hudební skladbu, jejíhož autora nějaký český autorský svaz zastupuje. Podle mého odhadu to bude zanedbatelný zlomek. Možná i méně než procento.

Poplatky tak ve skutečnosti nejsou ničím jiným než „daní z technického pokroku“. Máme ji platit? Ať to politici navrhnou a prosadí, a pak nechť ji platíme všichni. Ale nechávat to na libovůli úředníků ministerstva kultury je bláhové. Co zdaní příště? Brýle, protože těmi se na nelegální autorská díla můžeme dívat? Nebo pohovky, na kterých přitom sedíme?

Je to směšné? Jistě, ale ne o moc víc než třeba poplatek u paměťových karet, které v drtivé většině slouží jako médium do digitálních fotoaparátů. Ty přitom nikdy neobsahují nelegálně šířený autorský materiál – a za kartu s kapacitou 8 GB dnes zaplatí její majitel autorským svazům sto korun. Ministerstvo průmyslu a obchodu teď smlouvá s ministerstvem kultury o změně výše poplatků, údajně by právě u paměťových karet a harddisků měly klesnout. Nová vyhláška by měla být přijata do konce roku.

Špatně! Ty poplatky by se měly zrušit.