Jak se kníže "vyčunkoval" ze svého slova

Mám rád Karla Schwarzenberga jako člověka i jako politika. Je dobře, že je ministr zahraničí. Je mužem státnických kvalit, jakých v Česku není mnoho. Má-li být ve vládě Jiří Čunek, pak je nepochybně lepší, když v té vládě bude také Karel Schwarzenberg.

Nikdy se mi nelíbila ta možnost „buď, anebo“, protože pragmaticky vzato znamenala, že splachovací Čunek zůstane a noblesní Schwarzenberg odejde. Jestliže jsme teď v situaci, že oba zůstávají, je to pro českou politiku dobré řešení. Pro mě osobně je to ale zklamání.

Nepřijímám ty řeči o tom, že se neprokázala Čunkova korupce, a tak důvod pro Schwarzenbergův odchod z vlády padl. To přijme jen ten, kdo má krátkou paměť anebo je líný se podívat do starých novin. Když Karel Schwarzenberg své hloupé ultimátum poprvé vyslovil, vůbec ho nekonkretizoval. Řekl jen, že jestli se Čunek vrátí do vlády, tak on odejde.

Na otázky novinářů, zda své slovo dodrží, se halasně divil, jak takový dotaz vůbec může být položen. „V jaké zemi to žijeme?“, pravil v jednom rozhovoru melodramaticky. Obávám se, že v té zemi, jejímž dobrým občanem je dnes i Karel Schwarzenberg.

Takzvaný audit – ve skutečnosti soukromé vyšetřování – byl první obezličkou z knížecího slova. Mnozí však říkali: Schwarzenberg je chytrý, protože takhle aspoň odkryje, jaký Čunek je. Pesimisté jim oponovali, že to je jen pirueta, aby ve vládě mohl zůstat. Měli pravdu.

Kdo není padlý na hlavu, rozumí tomu, co ze Schwarzenbergem zveřejněných informací plyne. Že Čunek asi nevzal jeden konkrétní úplatek, ale že je mnoho dalších okolností, které ho činí nevěrohodným a podezřelým. Sám Schwarzenberg to v rozhovorech s novináři dává najevo všemi nonverbálními i diplomatickými prostředky. Proto se mu také neomluví.

Někteří tomuto řešení zatleskají. Schwarzenberg nám dal nahlédnout do útrob Čunkovy politické minulosti, a dost možná odkryl i neuralgické momenty jeho vlastní strany v devadesátých letech. To je dobré, ne? Čunek zůstává zkompromitovaný a Schwarzenberg zůstává ve vládě.

Obávám se, že to je špatné. Schwarzenberg měl buď srazit své ručně šité boty a Čunkovi se omluvit, anebo z vlády odejít. Politika je v mnoha ohledech uměním kompromisů a domluvy. Ale i v politice jsou momenty, kdy se „správní chlapi“ musí rozhodnout pro jednu ze dvou cest.

Tohle byl podle mě takový moment. Nebyla to žádná past, kterou bychom mu nachystali my ostatní. Tak to chtěl on sám. Buď já, nebo Čunek, řekl Karel Schwarzenberg na začátku roku.

Česká moderní historie je poznamenaná hledáním třetích cest. Dokážu si živě představit, co říkali Schwarzenbergovi jeho přátelé: že politiku nelze nechat Čunkům a že by tedy ve vládě měl zůstat, protože když odejde, bude to ještě horší. V tom měli pravdu. Ale nelíbí se mi cena, kterou za to Schwarzenberg platí.

Mám kamaráda, kterého podobně koncem osmdesátých let přemlouvali ke vstupu do komunistické strany. Říkali mu: je přece lepší, když tam budou lidé slušní a chytří jako ty. A kromě toho ti to pomůže v kariéře. To jsou hned dva dobré důvody, proč to udělat.

Nechal se přemluvit. Už za rok věděl, že to byla největší chyba jeho života. Ale po bitvě není žádný um být chytrý. Každý děláme dnes a denně ústupky a kompromisy. Často pak přehlédneme ty momenty, kdy je důležité se rozhodnout mezi dvěma cestami. Vidíme je až zpětně, ale to nám je houby platné.

Jeden z komentátorů výsledek kauzy Čunek versus Schwarzenberg komentoval slovy: „Velbloud prošel uchem jehly“. Nebyla v nich ironie, nýbrž dokonce jistý respekt před knížecí „chytrostí“. Zní to dobře, ale je to jen slovní ekvilibristika. Velbloud uchem jehly prostě projít nemůže. To dá rozum.

Co je výsledkem téhle nepěkné kauzy? Bohužel konstatování, že politika semele každého. Mysleli jsme si, že Schwarzenberg je ideálním člověkem pro politiku, protože je vzdělaný, inteligentní a movitý. Není způsob, jak takového člověka korumpovat. Ale pravděpodobně jsme se mýlili.

Ve vysoké politice je jakási substance, kterou nelze vyvážit penězi, sebevědomím staletí trvajícího rodu ani kvalitním vzděláním. My všichni mimo politiku si říkáme: kdybychom byli na jejich místech, chovali bychom se jinak. Ale Schwarzenbergovo vycouvání z kauzy Čunek je přesvědčivým důkazem, že bychom byli stejní.

Karlu Schwarzenbergovi se líbí být ministrem zahraničí. Může to být povrchní láska k autu s majáčkem či ke stiskům ruky s nejmocnějšími lidmi světa. Ale může to být zrovna tak hluboký pocit odpovědnosti a služby národu. Bohužel, ve výsledku je to jedno.

První týden v lednu řekl Karel Schwarzenberg deníku MF Dnes: „Víte, já jsem velkou část života prožil v době, kdy co řekl chlap, platilo.“ Ta doba je pryč. Teď je Karel Schwarzenberg v politice. Přejme mu, aby svých rozhodnutí v budoucnu nelitoval.

(Psáno jako komentář pro LN).