Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku

Máte blog nebo profil na sociální sítí Facebook? Tak ať vás ani nenapadne tam psát, jak budou ve volbách v pátek a sobotu volit vaši známí nebo příbuzní. Mohli byste se totiž snadno dostat do konfliktu se zákonem o volbách. Podle něj nesmějí být tři dny před volbami zveřejňovány výsledky předvolebních průzkumů. Že informace o politických chutích vaší rodiny není průzkumem? To byste se divili. Za porušení zákona hrozí pokuta 30 tisíc korun, v případě firem až půl milionu.

Je to pitomost, samozřejmě. Volební průzkum není žádnou zbraní, kterou by zákon mohl jasně definovat a zakázat. Navíc není jasné, proč by se nemělo o náladách mezi voliči psát právě tři dny před volbami. Proč ne hodinu před začátkem? Nebo měsíc? Celé týdny předtím -anebo vlastně celé volební období - jsme bombardováni hausnumery o údajné politické podpoře svých spoluobčanů. A najednou to tři dny před volbami vadí?

Volební průzkumy škodí demokracii. To je zjevné a k stejnému závěru jsme mohli dojít už v několika předešlých volbách. V českém volebním systému mají ta čísla příliš velký vliv. Pětiprocentní hranice požadovaná pro vstup do parlamentu stresuje voliče tím, že by jejich hlas pro některou z menších stran mohl propadnout. Tady nastupuje logika, tedy úvaha typu: Jestliže můj hlas propadne, znamená to, že nejenže nepomůžu svým oblíbeným politikům, ale část svého hlasu odevzdám i těm stranám, které nesnáším.

Dobře to známe. Strany překonávající ve výzkumech pětiprocentní hranici jsou jako magnet na voliče. Posilují mnohem víc, než by odpovídalo atraktivitě jejich programu. Strhávají totiž i voliče těch stran, které by se podle průzkumů do parlamentu nedostaly. Lidé si v téhle situaci říkají: budu radši volit tu stranu, která se mi sice až tak nelíbí, ale zato získá celý můj hlas. A ty strany, které nemůžu vystát, utřou leda nos.

Viděli jsme to dobře na příkladu zelených před posledními volbami do sněmovny. Stačil jeden průzkum, který straně přiznal více než pět procent, a zelení se definitivně „vyhoupli“ mezi volitelné strany. Teď je stejný efekt dusí: průzkumy jim přiznávají kolem dvou tří procent, a tak se mnoho voličů raději dobrovolně rozhoduje pro někoho jiného.

Je to úpadek lidského rozumu: místo abychom naslouchali hlasu těch, které obdivujeme a kterých si vážíme za jejich moudrost (může to být Václav Havel, Milan Knížák nebo třeba Jiří Krampol, proti gustu žádný dišputát), tak se raději řídíme podle toho, jak by hlasovaly masy. Místo abychom se upínali k ideálu (moudrý člověk), tak se dobrovolně snižujeme k průměru. A tím fakticky činíme průměr ještě „průměrnějším“, než by odpovídalo skutečným náladám v zemi.

Žádný volební systém není spravedlivý. Viděli jsme teď v Británii, že i většinový systém může „vyprodukovat“ slabou vládu a že rozdělení křesel v parlamentu může být úplně jiné než rozložení politických preferencí ve společnosti. S tím těžko někdo něco udělá. Ale neměli bychom se poddávat stupiditě systému, ve kterém o vítězných idejích rozhodují agentury pro průzkum veřejného mínění.

Chytré noviny či obecně chytrá média by měla výsledky volebních průzkumů ignorovat. Anebo je prezentovat v takových souvislostech a s takovým nadhledem, aby bylo jasné, že to není nějaký návod, jak volit. Zdá se nepochopitelné, proč kult preferencí stále tak vládne. Mnohé z takzvaně renomovaných agentur přitom už úspěšně spáchaly politickou sebevraždu tím, že pracují na zakázku nikoliv médií, nýbrž politických stran.

Jak je možné, že média jejich výsledky zveřejňují? Zákon diktující médiím, co můžou nebo mají psát, je hloupý. Ale zrovna tak hloupá jsou média, která tón svého zpravodajství korigují podle jakéhosi hlasu lidu. Toto je ta nejlepší rada voličům: Dejme svůj hlas té straně, kterou považujeme za nejlepší. Volme rozumem a srdcem.

Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku.

(Psáno pro lidové noviny).