Řekni mi mou cenu

Možná se vám to už taky stalo. Měli jste doma instalatéra, opravil rozbitou myčku nebo vyměnil děravou trubku a vy se ptáte, kolik jste dlužni. "Něco mi dejte, to já nechám na vás," říká chlápek a kšiltovku si přitom zručně posune do čela.

Můžu z takové odpovědi vyskočit z kůže! Je to samozřejmě taktika. Tihle chlapi mají vyzkoušené, že jim lidé dají většinou víc, než by si řekli sami. A kdyby náhodou ne, zatváří se tak, že jim ještě stovku nebo dvě přidáte. Takže většinou říkám: "Heleďte, každý má mít svou cenu, takže mi řekněte tu svoji."

Ale mám pravdu? Nejsou to naopak právě zákazníci, kteří ceny určují, byť prostřednictvím složitého mechanismu zvaného volný trh? "Zaplať, kolik chceš" je spíš sociologický, než ekonomický experiment. Ale v poslední době roste na oblibě. Možná pod vlivem krize, i když ne nutně. Pamatuju se, jak jsem si tímto způsobem před pár lety kupoval víno na jednom koncertu v New Yorku. Bylo tam hrozně opilých lidí.

Experiment ovšem přerůstá v obchodní model. Média informovala, že podobný princip zkouší hotel Ibis v Singapuru i restaurace Little Bay v Londýně. A něco v tomto duchu proběhne první červencový víkend doslova za humny, v rakouské alpské vesničce Langenfeld. Místní hoteliéři a restauratéři nabídli prostřednictvím webu dvě stě lůžek turistům. Plán: týden dovolené, na jehož konci vyplní všichni dotazník, co se jim líbilo nebo naopak nelíbilo. A zároveň budou moci zaplatit tolik, kolik uznají za vhodné.

O týden v Alpách projevilo zájem asi 400 lidí, organizátoři vybrali zmíněných 200. Není jasné, jaký má zajímavá akce cíl. Z je toda propagace jinak málo známé vesničky, anebo opravdu výzkum, o co mají lidé zájem a kolik za to chtějí zaplatit.

Vždycky si představuju, že budu ten tvrďák, který na závěr hodí do pomyslného klobouku jedno euro. Teď zírejte, chytrolíni! Nebo jste neříkali, že každý může zaplatit, co chce? Ale jak se znám, nejspíš bych vyklopil peněženku a nakonec zaplatil víc, než je třeba. Jako těm instalatérům.

Bože, jak já ty chlapy nesnáším.