Jsem liberál, a kdo je víc ... nasáklý cigaretovým kouřem?

Byla to bizarní scénka. Poslanec za ODS obhajoval represivní postoj státu, zatímco ten komunistický horoval za svobodu volby a víru v trh. Tak to bylo ve středečních předpůlnočních Událostech a komentářích v České televizi. Až tam jsme se dostali v legislativním boji s cigaretovým dýmem.

Nový protikuřácký zákon je ve skutečnosti kuřácký, a to bez ohledu na další paragrafy. Postoj ke kouření v restauracích je v Česku i jinde symbolickou zkratkou postoje státu. A v tomto ohledu se čeští poslanci rozhodli, že posun Česka blíže k civilizovanému světu se nekoná.

A navíc je výsledek komický. Výsledek legislativního snažení sněmovny je přesně v tom prostoru mezi Kafkou a Švejkem, kterým jsme typičtí. Konkrétně jde o nedostatek odvahy kombinovaný s přízemním chytrolínstvím. Budeme proti kouření bojovat nálepkami? Kdyby aspoň zákon donutil restauratéry vybrat si buď mezi kuřáckou, anebo nekuřáckou variantou. Ale ponechání možnsti obojího - bez požadavku na neprodyšné oddělení - činí z celé té věci frašku. Všechno zůstane tak, jak to bylo.

Regulace kouření je pastí liberálů. Máme sklon věřit tomu, že intervence státu je zbytečná a že zvítězí volný trh. Ten by měl zajistit, že nekuřácké restaurace vzniknou samy, protože nekuřáků je dnes víc než kuřáků a jejich majitelé to budou brát jako konkurenční výhodu. Sám jsem ještě před pěti lety psal vášnivé články, kde jsem před regulací varpval skoro jako před novodobou totalitou, tentokrát importovanou ze Západu. Musel jsem si připadat jako novodobý Voltair ("Sám nekouřím, ale udělám všechno proto, abyste tu mohli smrdět"). Jenže se ukázalo, že jsem se mýlil.

Tenhle aspekt trhu prostě nefunguje. Ano, čas od času čteme články o restauracích či barech, ve kterých osvícení majitelé nebo sami návštěvníci rozhodli o nekuřáckém statutu, ale už podle toho, jakou pozornost tomu novináři věnují, je jasné, že jde o naprosté výjimky. Nekuřácký podnik ještě s velkým úsilím najdete v Praze či pár dalších velkých městech. Ale zajděte si na pivo na vesnici nebo menším městě, a máte garantováno, že si po hodince posezení budete muset nechat vše na sobě vydesinfikovat. Včetně snubního prstýnku.

No a na druhou stranu vidíme, že většina západoevropských zemí i Amerika kouření v restauracích zakázaly, a to s úspěchem. Psali jsme o tom, že londýnské puby či newyorské bary přijdou o zákazníky, atmosféru či bůhvíco dalšího. Ale nestalo se to. A neřekl bych, že by zákaz kouření nastartoval nějakou větší vlnu státního paternalismu, před kterým jsme my chytří komentátoři také varovali ("po kuřácích přijdou na řadu tlusťoši"). Prostě to funguje. Tečka.

Málokdy mají zákonodárci k rozhodnutí problém, který má možná ideologické kořeny (tak jako všechno), ale zároveň ozkoušené a fungující praktické řešení. Mohli bez dlouhého řečnění zákaz kouření v restauracích odsouhlasit. Jenže oni radši "vymysleli" nálepky. Prostě pohoda, teploučko a smrádek.