Jakou cenovku má "jeden český Berlusconi"?

Svět kolem politiky žije konspiračními teoriemi. Chceme věřit tomu, že všechno má trochu jiný význam, než to vypadá, a že různé věci se dějí za jiným účelem, než by člověka napadlo. Takový byl i pohled na billboardy Olgy Zubové, kterými byla před eurovolbami oblepená celá republika. Všichni pro to hledali nějaký jiný, hlubší smysl.

Když se podíváme na volební výsledky a na dnešní rozložení politických sil, stále nevidíme žádný racionální důvod, proč byly ty peníze utraceny. Strana Olgy Zuboví zíkala bídných šest desetin procenta. Možná pár tisíc či spíše stovek hlasů ubrala Zeleným, ale rozhodně to nebylo nic fatálního. Bursík a spol. stejně neměli žádnou šanci, bez ohledu na billboardy Olgy Zubové.

Teď jsme se dozvěděli jakous takous odpověď, a to od člověka, který ty peníze zaplatil. S kampaní je spokojen, prý dosáhl "vysoké známosti značky". Rozumím tomu tak, že účelem bylo získat pozice před podzimními předčasnými volbami. Ale to je míněno seriózně? Tvář Olgy Zubové byla anekdotou kampaně i celých voleb. Může si někdo myslet, že právě to je odrazový můstek k úspěchu ve volbách do sněmovny?

Jaromír Soukup si myslí, že ano. Nebo to aspoň říká. On je tím mužem, který věc platil. Je úspěšný podnikatel, vybudoval mediální agenturu. Lidi mimo branži mají někdy problém pochopit, co vlastně tyto agentury dělají. Zjednodušeně řečeno jsou mezičlánkem mezi inzerenty a médii. Prodávají vliv nebo jeho iluzi. Zadavatelé reklamy musí mít pocit, že díky nim získají ta nejlepší místa v médiích, a média zase ty nejbohatší inzerenty.

Řekl bych, že nějak tak zatím Jaromír Soukup působí i v politice. Je přirovnáván k lidem jako Dalík nebo Tvrdík, kteří s vlivem obchodují na nejasném pomezí mezi politikou a byznysem. Často jsou velmi úspěšní. Ale nejsou skutečnými hráči, mezi které by asi chtěl patřit Jaromír Soukup. V rozhovoru v nejčtenějším seriózním deníku novinářce poradil: „Říkejte mi spíš Berlusconi.“

„Berlusconi“ jako typ či představitel určitého politického stylu, nikoliv konkrétní ideologie. Jaromíra Soukupa obsah politiky nezajímá, což lehce zjistíme, když se podíváme na webovou stránku strany, kterou platí. Kromě čtyř vágně formulovaných cílů tu není nic ani vzdáleně připomínající program. Ta strana je jako hokovzdušný balón: když „zatopíte“, tak stoupá nahoru. Ale nelze nijak ovlivnit, kam poletí. A pasažérům je to zjevně jedno.

Hlavím motivem zmíněného rozhovoru v MF Dnes jsou peníze, lépe řečeno jejich dostatek. "Nemám limit, sto miliónů může být," říká Soukup o sumě, kterou chce utratit za kampaň před sněmovními volbami, a dozvíme se i to, že si "mohl koupit pět baráků pana Bursíka". Je to celé poněkud laciné až legrační.

Ale to je asi ta celá konspirace za Demokratickou stranou zelených. Ambice jednoho muže, který zkouší, jestli si jde koupit místo v politice. Jestli se dá dělat politika bez obsahu, ideálů a posedlosti, které nás možná na politice často děsí a iritují, ale které dělají politiku politikou. A jestli politický úspěch leží někde na regálu s cedulkou „Jeden český Bersluconi“, a kdokoliv s patřičnou hotovostí si ho může dát do košíku a zaplatit u pokladny.

Je to zajímavý experiment, protože v něm nejde o nic menšího než důstojnost celé české politiky jako celku. Měli bychom doufat, že ta cena je proklatě vyšší než pouhých sto miliónů.