Digitálky

Byl to jeden z mých nejšťastnějších dětských zážitků. V pondělí 1. září 1980 jsem společně s dalšími spolužáky čekal před školou na to, až školník otevře hlavní vchod. Konečně se někdo zeptal, kolik je hodin. "To se podívejme," řekl jsem hlasitě, zvedl ruku a vykasal si rukáv. Pak už jsem se jen kochal překvapenými pohledy. Byl jsem první v 7.B, kdo měl digitálky!

Hodinky bez ručiček se nám zdály být fascinující novinkou. Z velké části za to mohla železná opona, pochopitelně. První digitální hodinky se na Západě začaly prodávat už v roce 1972. Jmenovaly se Pulsar a vyrobila je firma Hamilton, kterou údajně inspirovaly podobné hodinky v Kubrickově filmu "2001: Vesmírná odysea" z roku 1968. Měly displej tvořený z červených diod, byly vyrobeny z osmnáctikarátového zlata a stály 2100 dolarů.

První hodinky s displejem z tekutých krystalů uvedla na trh japonská firma Seico v roce 1973. I ty byly velmi drahé. Ale pak přišla revoluce v podobě plastových digitálek, které v roce 1976 začala vyrábět firma Texas Instruments. Stály dvacet a později pouhých deset dolarů. Nějaké takové hodinky jsem o prázdninách roku 1980 dostal. Dodnes je mám schované.

V osmdesátých letech se pak výrobci předháněli, kdo zákazníkům nabídne digitálky s překvapivějšími funkcemi. A tak některé obsahovaly teploměr, kalkulačku či dokonce malou televizní obrazovku. V devadesátých letech vše skončilo a digitálky se staly "retro" věcí pro podvíny.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem minulý týden četl v českém deníku Blesk, že krajský úřad rozeslal lidem pozvaným na setkání s prezidentem klausem přesné instrukce ohledně oblečení a dalších doplňků. Mimo jiné zde bylo uvedeno, že "povolen" jsou pouze hodinky s ručičkami.

Druhý den jsem se strašně těšil na poradu v práci. Nemohl jsem se dočkat, až se někdo zeptá, kolik je hodinek. A pak jsem si vykasal rukáv, zvedl ruku a významně řekl: "To se podívejme!"

(Psáno pro pravidelný středeční sloupek v deníku Sme)