Hledají se sympatizanti

Jistě jsou toho spousty, co českým politickým stranám chybí. Mohli bychom toho napsat celý seznam a byly by na něm položky jako zásadovost, čestnost či transparentnost. Ale pokud bychom to vzali více prakticky, tak českým partajím dnes nejvíc chybí sympatizanti.

To nejsou členové strany ani dobrovolníci, kteří roznášejí letáky či jsou členy "modrých" nebo jakýchkoliv týmů. A nejsou to obecně ani voliči, kteří pak straně ve volbách za plentou vhodí hlas do urny. Sympatizanti jsou ten specifický druh voličů, kteří své straně dlouhodobě a veřejně vyjadřují podporu. Nic víc a nic míň. Nemusí to dělat nijak okázale ani fanaticky. Ba naopak, čím klidněji stranu ve svých "mikrosvětech" podporují, tím lépe jí činí.

Jenže v Česku jakoby neexistovali. Všimněme si, že podle některých statistik patříme v Evropě k zemím s největším procentem politické venkovní reklamy. Kam se člověk podívá, tam visí billboard s politiky, hesly nebo aspoň nějakou parodií. Ale že by si někdo dal znak své oblíbené strany třeba na nárazník auta nebo za okno domu? Ne, nic takového v Česku neuvidíte. To by musel být hodně velký podivín.

Je to tím, že se v Česku k politice nehlásíme a bereme ji jako něco, čím bychom se mohli ušpinit. Koho volíme a proč, se s nikým moc bavíme. Jistěže volby jsou tajné a je to tak správné. V mnoha profesích i životních situacích je rozumné, když politika zůstane stranou. Ale my už o politice ani neumíme mluvit, jenom na ni nadávat. Málokdo vám řekne, že ve volbách volil své oblíbence. Nejčastěji uslyšíme, že si vybral "nejmenší zlo".

Je to výsledek politického stylu, který se v Česku praktikuje poslední roky. Co partajní stratégové umí opravdu dobře, je negativní kampaň. Stačí se podívat na hesla a slogany: v drtivé většině před něčím varují (ČSSD: "Nepřipustíme privatizaci důchodů") nebo straší před soupeři (ODS: "ČSSD + KSČM = sliby, populismus, neodpovědnost, závist a dluhy"). ODS program vůbec nepředstavila, ale svolala tiskovou konferenci, na které kritizovala průniky programů stran konkurenčních. No je to normální?

Strany neříkají: volte nás, my pro vás něco dokážeme, nýbrž: volte nás a my vás ochráníme před ostatními. Jenže tak se sympatie získávají těžko. Zrovna tak nekonečným rozebíráním prázdninových slídilských fotografií nebo hysterickým kvikotem bývalého ministra vnitra, že mu u policie odvolali kamaráda.

Dnes tak populární sociální sítě na Internetu jsou založeny na tom, že jejich uživatelé navazují vzájemné kontakty, a je jedno, jestli si navzájem říkají „přátelé“, „fanoušci“ či „podporovatelé“. Ono to celkem dobře kopíruje skutečný život, ve kterém jiné lidi často posuzujeme nejen podle toho, co říkají nebo jak se chovají, ale kým se obklopují a s kým udržují vztahy. Přesně to by také měly dělat ambiciózní politické strany. Mimochodem právě na Internetu k domu dnes mají velmi efektivní nástroje.

Obě největší – ČSSD a ODS – zveřejnily tento týden nové webové stránky. Po formální stránce jsou velmi dobré, tím víc je ovšem nápadná absence obsahu. ČSSD se ho snaží vyplnit bizarní nabídkou „filmů ke stažení“ (instruktážní video se cvičením pro těhotné ženy?), ODS zase volebním programem ve stylu „občane, napiš si sám“. Ale tohle není obsah politiky. Tím jsou ideje a především lidé. Slušní a rozumní lidé, kteří umějí říct: Tuhle stranu budu volit, protože mi mluví z duše. Ale v Česku to zní jako sci-fi.

(Komentář pro e15).