Davos 2008: Dva blogeři mezi světovou elitou

Nikde na světě si člověk nevychutná pocit moci, vlivu a jedinečnosti tak jako ve švýcarském Davosu. Účast na každoročním Světovém ekonomickém fóru je vyhrazena hrstce nejúspěšnějších manažerů, nejbohatších podnikatelů a nejznámějších hvězd showbyznysu. Ty doplňuje pár desítek pečlivě vybraných akreditovaných novinářů. A letos také dva známí a populární blogeři: Robert Scoble a Michael Arrington.

Světovou elitu obklopuje v Davosu armáda policistů a ochranných služeb, které po dobu konání akce tohle švýcarské městečko neprodyšně uzavřou. Ale kdo se jednou dostane dovnitř, už žádné bariéry překonávat nemusí. Může prohopdit pár slov s bývalým britským premiérem Tonym Blairem, maďarským předsedou vlády nebo třeba se zpěvákem Bonem Voxem. "Přístup ke komukoliv je prakticky neomezen," píše na Michael Arrington na svém blogu TechCrunch.

Jeho kolega bloger Robert Scoble s těmito lidmi nahrává rozhovory. Na webu Qik.com jich zveřejnil asi padesát. Jsou často zajímavější než ty, které ve zpravodajských příspěvcích vysílají televize. Scoble je přitom nenatáčí digitální kamerou a dokonce ani fotoaparátem, nýbrž mobilním telefonem. Funguje to tak, že například na chodbě nebo v restauraci vidí někoho zajímavého, a rovnou mu položí pár otázek.

A pozor, je to živé vysílání prostřednictvím mobilních sítí a Internetu. Diváci mohou ještě během rozhovoru psát své vlastní otázky nebo komentáře, které Scoble vidí přímo na displeji. Takhle natočil například rozhovor s Michaelem Dellem, zakladatelem firmy vyrábějící stejnojmenné počítače. Jediným omezením je kapacta baterií v telefonu, které vydrží jen asi dvacet minut přímého přenosu. Ale i tak je to žurnalistická revoluce.

Opravdu žurnalistická? Dvaačtyřicetiletý Robert Scoble sice žurnalismus v osmdesátých letech studoval, ale studia žurnalistiky a masové komunikace na Státní univerzitě v San José nedokončil. V devadesátých letech pracoval na různých poziích především v technologických firmách. Kocem devadesátých let začal blogovat, což se stalo nejdřív jeho koničkem a později i profesí.

Proslavil se jako zaměstnanec firmy Microsoft, pro kterou pracoval v letech 2003 až 2006. Měl titul "technology evangelist", tedy člověk zabývající se prosazováním a popularizací nových technologií. Součástí jeho pracovní náplně bylo psaní blogu. Na něm čtenářům říkal o technologiích i dění uvnitř Microsoftu víc, než měla k dispozici média. Byl nezvykle otevřený a někdy i kritický, ale právě proto byl oblíbený.

Jak napsal týdeník Economist, Microsoft vděčil v té době Scobleovi mnohé za to, že zlepšoval jeho často pošramocenou pověst u zákazníků i partnerů. Některá média dokonce pro člověka v jeho pozici začala používat nový termín "mluvčí - bloger", neboli "spokesblogger". Čistě formálně neměl v Microsoftu nikdy příliš významnou pozici, ale když v roce 2006 oznámil odchod, byla to velká událost.

Pracoval něco přes rok v nově společnosti PodTech.net, od března 2008 nastoupí jako zaměstnanec do vydavatelství časopisu Fast Company. Bude zde mít na starosti nové videokanály, které budou vysíolat podobný program, jako natáčel na Světovém fóru v Davosu. Na svém blogu napsal, že ho hodně lidí přemlouvalo, aby si založil vlastní firmu a zkusil štěstí v byznyse, ale k tomu nakonec nenašel odvahu.

Ta naopak nechybí druhému "davoskému blogerovi", kterým byl Michael Arrington. Šestatřicetiletý bývalý právník provozuje blog TechCrunch, který patří do desítky nejčtenějších na světě. Konkuruje zavedeným technologickým zpravodajským webům, a často má i lepší informace. Byl například prvním médiem, které informovalo o chystaném prodeji serveru YouTube společnosti Google v září 2006.

Arrington - podobně jako mnozí ostatní blogeři - zároveň je a není novinář. Vytváří obsah, kterým chce informovat a zaujmout čtenáře. Poskytuje jim informace, které považují za relevantní a které mohou mít velký význam. Jak například napsal v roce 2006 list Wall Street Journal, když Arrington napíše o nějaké nové službě, mohou její provozovatelé čekat, že dostanou zajímavé nabídky od investorů.

Problém je v tom, že TechCrunch se tváří jako zpravodajský server, ale ve skutečnosti jím není. Profesionální novináři musí dodržovat určitá etická pravidla, Arrington je však jako bloger zároveň byznysmenem a novinářem. Prodává inzerci, čas od času pracuje například jako poradce pro firmy, o kterých píše, a někdy do nich i investuje. Dostává se tak velmi často do situace, kterou lze popsat jako střet zájmů. Může třeba o nějaké firmě psát pozitivně jen proto, aby zhodnotil své investice.

Nic to nemění na tom, že zpravodajství blogerů bývá zajímavé a živé. Platilo to o tom, jak oba blogeři informovali z Davosu. Každoroční ekonomická fóra bývají ve znamneí otázek, které trápí svět, ale na které neznáme odpovědi. K tém méně důležitým, ale stejně zapeklitým se dnes řadí i ta, jak blogy a podobný webový obsah změní v příštích letech média.