Česká volba prezidenta. V americkém balení

V pátek 8. února vyjdou všechny důležité české deníky s komentáři, které se jasně vyjádří k volbě prezidenta. Lidové noviny ostře zkritizují Václava Klause, ale na závěr napíší, že je přesto všechno lepším kandidátem než Jan Švejnar.

Hospodářské noviny se odvolají na Švejnarova vyhýbavá či dokonce skeptická vyjádření k ekonomické reformě a s ohledem na zájmy podnikatelů i manažerů doporučí zákonodárcům znovuzvolit stávajícího prezidenta.

Deník Právo se zaměří na postoj kandidátů k ekonomické transformaci devadesátých let a také na morální aspekt prezidentství. S přihlédnutím k oběma tématům pak napíše, že lepší volbou je Jan Švejnar.

Deník MF Dnes zveřejní komentáře dva. Oba budou stejně dlouhé. Jeden podpoří Jana Švejnara, druhý Václava Klause. A konečně deník Blesk zveřejní na titulní straně velkou karikaturu, na které „tatíček Klaus“ vykopává „cizáka Švejnara“ obloukem zpátky do Ameriky.

Stop! Ne, nic v předešlých odstavcích samozřejmě není pravda, a nic podobného se téměř jistě nestane.

Bohužel. Český tisk nemá tradici vyjadřovat se k nadcházejícím volbám, a je jedno, zda to jsou volby přímé do parlamentu, anebo volba prezidentská, tedy nepřímá.

Jak to funguje, jsme mohli pozorovat zhruba před týdnem, kdy nejvlivnější americký deník New York Times podpořil dva prezidentské kandidáty bojující o nominaci v nadcházejících prezidentských volbách v USA: senátora Johna McCaina, kterému dal přednost před „domácím“ exstarostou Giullianim, a senátorku Hillary Clintonovou.

Praxe „radit“ voličům je v anglosaských zemích běžná a oblíbená, byť i zde je vnímána kontroverzně. Někdy i samotnými médii. Komentáře podporující toho či onoho kandidáta mohou podle některých novinářů vrhnout určitý stín také na zpravodajství, které se snaží být férové a vyváženéAmerické a anglické noviny se však této tradice přesto drží. Ne že by to mělo na výsledky voleb nějaký významný vliv. Dokonce existují studie, které ukazují, že v posledních padesáti letech v amerických prezidentských volbách byli úspěšnější častěji ty kandidáti, které
deníky nepodpořily. Ale je to hra, která baví noviny i jejich čtenáře.

Je škoda, že tuhle „hru“ nechtějí hrát také česká média. Zvlášť proto, že přívlastek „americká“ nebo „americký“ padá v těchto volbách v Česku víc než kdykoliv předtím.Český prezidentský kandidát Jan Švejner vede to, co média nazývají „americkou kampaní“ (a šéf ODS Topolánek pojmenoval jízlivě „pseudoamerickou kampaní“).

Je to na první pohled nelogické, vždyť volitelé českého prezidenta nejsou občané, nýbrž 281 poslanců a senátorů. „Americká kampaň“ spočívající v objíždění republik a v pořádání besed se zdá být nefektivní a zbytečná. Může, ale nemusí to být pravda.

Bude-li volba zákonodárců tajná, jsou otevřeny všechny možnosti. Nemáme nejmenší tušení, jak budou konkrétní senátoři a poslanci hlasovat. Slyšíme spekulace o domluvených politických obchodech a o „jistých“ hlasech pro toho či onoho kandidáta, ale nic z toho nemusí při tajné volbě platit. Není vyloučeno, že část volitelů se na poslední chvíli bude opravdu rozhodovat pod vlivem intuice, emocí či náhlého hnutí mysli. A pak se může „americká kampaň“ zúročit.

Švejnarovi se v každém případě podařilo získat sympatie Klausových odpůrců ve veřejnosti, takže v průzkumech je jejich podpora v podstatě vyrovnaná. Pro ekonoma, který až dosud trávil většinu času mimo zemi, to je mimořádný úspěch. Ovšem rychlost, s jakou Jan Švejnar podporu získal, může znamenat i to, že má velmi nestabilní základy, a že ji tedy může stejně rychle ztratit.

Třeba když zformuluje konkrétněji své názory a ukáže své kvality nejen v „pohodlí“ besedy s příznivci, ale třeba i pod tlakem médií či soupeřových kandidátů. V amerických volbách přesně k tomu slouží televizní debaty, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 (tehdy hezčí a sympatičtější Kennedy porazil neoholeného a podmračeného Nixona) a od té doby – na rozdíl od novinovýách komentářů – volby opravdu často rozhodují.

Václav Klaus nabídku Jana Švejnara na televizní souboj odmítl, nakonec souhlasil s jakýmsi komrpomisem: že se se svým soupeřem „utká“ na půdě senátu, v rámci představení kandidátů klubu sociálně-demokratických senátorů. Odpovědi obou kandidátů na otázky zákonodárců vysílala v přímém přenosu televize.

Vznikl pozoruhodný a především nestravitelný hybrid. Nebyla to ani debata, ani konfrontace a snad ani představení kandidátů. Kéž bychom aspoň k některému aspektu této popolední seance mohli dát jiný přívlastek než „nezáživný“, „trapný“ či „špatně připravený“. Ne, nedozvěděli jsme se ani o jednom kandidátu nic, co bychom předtím nevěděli. Ale dozvěděli jsme se něco jiného: že přítomní senátoři jsou až tragickými ukázkami nekompetentních a špatných politiků.

Místo jasných otázek či slov blábolili, navíc často gramaticky nesprávně. Snad ani jeden z přítomných zákonodárců neukázal, že umí veřejně promluvit, že má víc charisma než komunistický papaláš před dvaceti lety nebo že aspoň umí správně přečíst otázku, kterou si napsal na papírek.

Máme-li soudit podle výkonu senátorů ČSSD, kteří navíc měli čtrnáct dní na to, aby besedu připravili a aby se každý z nich aspoň naučil správně řícz nahlas jednu otázku, pak úroveň zákonodárců je tragická. Je z ní jediný závěr: má-li mít aspoň napříště volba prezidenta nějakoui úroveň a chceme-li, aby vygenerovala dobrého a důstojného prezidenta, pak je třeba ho zvolit jinak. Rozuměj: přímo.

Nechť je to pak „americká“ volba se vším všudy.

(Psáno pro týdeník Czech Business Weekly).