On, robot

Ta žena mi řekla, že její manžel je robot. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi dávno v jednom sovětském sci-fi filmu viděl, jak se hlavní hrdina při krájení chleba řízl do prstu, a místo krve byly vidět elektrické dráty. Tehdy to na mě udělal velký dojem.

Jenže ta dáma řekla: „Přišla jsem na to díky vašemu článku!“ To mě polekalo. Jistě, my novináři máme ambici měnit svět, třeba sesadit premiéra nebo zastavit globální oteplování. Ale zničit někomu manželství? To je i pro otrlého reportéra příliš.

Vysvětlila mi, že četla můj článek o takzvaných chatbotech. Jde o počítačové programy, s kterými se můžete bavit jako s živým člověkem. Trik je v tom, že tyhle programy mají „naučeno“ pár triků, jak neodpovídat na položené otázky přímo, ale jen položený dotaz přeformulovat, případně zodpovědět vyhýbavě. Řeknete třeba: „Bolí mě hlava!“, a počítač odpoví: „Proč tě bolí hlava?“, případně: „Pověz mi o tom něco víc.“ Atakdál.

Nejde v pravém slova smyslu o umělou inteligenci, protože počítač na vaše otázky odpovídá, aniž by jim rozuměl nebo nad nimi přemýšlel. Čímž se dostáváme opět k manželovi zmíněné dámy. „Když jsem si ten váš článek přečetla, tak jsem si jeden takový program na Internetu vyzkoušela. A víte co? Hned mě to trklo. Bylo to stejné, jako když se bavím s manželem.“

Taky se mně rozsvítilo! Úplně jsem viděl jejího muže, jak si při večeři nebo v obýváku čte noviny, manželčino švitoření poslouchá jedním uchem a s minimální duševní energií se po vzoru chatbotů sem tam zapojí do konverzace. Chytrý nápad! Jen je hloupé, že to na toho nebožáka nakonec prasklo.

Řekl jsem starostlivě, že doufám, že se nerozvedli. „Ale vůbec ne!“, odpověděla. „Když víte, jak chatboty fungují, můžete nad nimi hrozně snadno vyzrát. Třeba včera mi muž odsouhlasil koupi nového kabátu.“ Usmála se a naklonila se ke mně: „Bude ještě dlouho trvat, než budou počítače chytřejší než my lidé.“

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).