"Test Rathem" ukazuje, že většina z nás už má v názoru na politiky jasno. Strany se musí zaměřit na nerozhodné

Také vás to zarazilo? Že nemáme většinově přijatelnou interpretaci toho, co se právě stalo v Česku? Velká část veřejnosti si myslí, že se sociální demokraté zachovali neodpovědně a nesprávně, když nechali padnout vládu uprostřed českého předsednictví EU. Ale zhruba stejně velká část je přesvědčená, že chyba je na straně koalice, protože vládla špatně. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a zprostředkovaně i volebních preferencí.

Znamená to, že se česká společnost rozdělila přibližně na dvě poloviny, z nichž se každá dívá na realitu diametrálně odlišně. Je to dané naší životní situací, zkušenostmi a zejména sociálními vazbami, ve kterých žijeme. Pro třicetiletého vysokoškoláka z Prahy bude Jiří Paroubek vždycky odpudivým typem populistického papaláše, kterého zajímá jen jeho kariéra. A bude se mu zdát nepochopitelné, že by se na to někdo mohl dívat jinak. Utvrzuje se v tom v novinách, které čte, a ve společnosti, do které chodí. Ale pro jiného třicetiletého vysokoškoláka třeba z nějakého krajského města může být Jiří Paroubek schopným politikem, který stojí na straně obyčejných lidí. A zrovna tak se o tom utvrzuje ve světě, ve kterém žije zase on.

Oba se přitom dívají na stejného Paroubka! Není to tak, že by jeden z nich byl chytřejší, vzdělanější nebo měl více informací. Jen mají jiné úhly pohledu. A navzájem se nepřesvědčí, to je důležité. Nutno říct, že to není rozdělení nijak dramatické. Ti dva hypotetičtí vysokoškoláci (ale zrovna tak může jít o řemeslníky nebo důchodce) mají velmi pravděpodobně hodně podobný způsob života, životní úroveň, starosti i radosti. Můžou spolu docela dobře mluvit o všech možných věcech, ovšem kromě Paroubka nebo obecně politiky.

Je to tak, že se v našich mozcích vytvořila přihrádka zvaná politický názor. Odolává logice i racionalitě. Je až dojemné sledovat,jak se spousta politiků, ale i komentátorů a politologů snažilo v posledních dnech "vysvětlit" veřejnosti, proč bylo nevhodné, že opozice vyslovila vládu nedůvěru právě teď. Měli pro to - aspoň podle svého názoru - zcela jasné a srozumitelné argumenty. Ale nepřesvědčili nikoho, protože voliči opozice mají stejně silný argument, že vláda vznikla a byla udržována nemravností přeběhlíků a že škodila zemi.

Ještě silnější než "test Paroubkem" je "test Rathem". Pro mě, a zrovna tak snad pro každého v mém v okolí je David Rath nepřijatelným a nebezpečným politikem. Jsme schopni uznat, že je chytrý a schopný, ale jeho názory a především styl odmítáme. Co je v politice, jsem se nepracovně nesetkal s nikým, kdo by řekl, že je "fajn člověk". Ale takových lidí musí být spousty spousty, což opět dokazují průzkumy i měření preferencí. A nejen ty. Konec konců bydlím v kraji, kde byl Rath zvolen hejtmanem.

Je dobré si i uvědomit, jak ten politický šuplík v mozku mění náš pohled a hodnocení událostí. Když před týdnem právě Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho krajský odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Málem jsem sedl a napsal také jeden komentář.

Ale pak jsem si dovolil jeden myšlenkový experiment. Co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazení poplatků krajem z jeho daní, to zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii? Nevím, ale dávám to ke zvážení.

Politické rozdělení, o kterém píšu, není nic divného ani alarmujícího. Ba naopak, svědčí spíše o tom, že se společnost stabilizuje a zklidňuje. Politický názor se nám dvacet let po převratu "zažral" do myšlení i chování. Na politickou stranu, která tento názor nejlépe reprezentuje, se můžeme zlobit a ve volbách ji i čas od času "vytrestat", ale neznamená to, že svůj názor změníme. Tato usazenost by se měla projevit i větší stabilitou politického spektra. Politické strany nestojí a nepadají s politiky, nýbrž s podporou lidí, jejichž názory a zájmy zastupují.

Tak je to i ve vyspělých a zavedených demokraciích. Volební výsledky často končí těsným výsledkem té či oné strany nebo toho či onoho politika. Dokládá to, že tamní společnost je podobně jako ta naše dlouhodobě rozdělena, a to dle nějakého tajemného demografického mechanismu zhruba půl na půl.

Má to důležitý dopad pro politický boj, a to by si asi měli uvědomit čeští politici. Totiž že volby se nevyhrávají nějakou centrální ofenzívou na emoce a nálady obyvatelstva. To bylo možné v devadesátých let, ale éra mobilizací a strašení návratu totality je pryč. Ne, následující a snad i všechny další volby v Česku budou vyhrávat ti, kteří vybojují hlasy nerozhodnutých či jiné velmi malé, ale přesně definované skupiny voličů.

Jinak řečeno, ODS by měla přijít s konkrétním, nejlépe ekonomickým tématem, a tím oslovit konkrétní voličskou skupinu, třeba živnostníky. Jistě, může polepit republiku čtyřmi tisíci billboardů, na kterých bude Paroubek s vypoulenýma očima s odkazem, že v nevhodnou chvíli „zradil“ zájmy země sesazením vlády. Mnoha lidem tím udělá radost, ale to budeme pořád my, kteří bychom Paroubka stejně nikdy nevolili. A na podzim zjistíme, že z billboardů přelezl rovnou do Strakovy akademie.

(Psáno jako komentář pro LN).