"Napiš, jak jste dojeli!"

Zas je tu ta doba, kdy se tisíce rodičů na vlastní kůži přesvědčí, jakým požehnáním a zároveň prokletím jsou mobilní telefony. "Napiš, až dojedete," slyším u autobusů, do kterých strkají své děti s batohy a na tvářích je jim vidět, jak se těší na dva nebo tři týdny klidu.

I když ne úplného. "Napiš, jak jste dojeli!", říkala i moje máma před třiceti lety, což znamenalo, že jsem někdy třetí nebo čtvrtý den koupil pohled, dva dni promýšlel text ("Ahoj, dojeli jsme dobře, vaří taky dobře a nakrm rybičky!") a pak pohled hodil do schránky, aby dorazil den nebo dva před mým návratem.

Žádné zprávy tehdy znamenaly dobré zprávy. Dnes vynervovaní rodiče očekávají první esemesku pár hodin poté, co se ulehčeně dětí zbavili. A když pak další nepřicházejí v pravidelných intervalech, přemýšlejí, zda to znamená, že jejich ratolesti čelí nějakým stašným protivenstvím, anebo jen zapomněly vybitý telefon na dně batohu. Případně na něm sice hrají hry, ale napsání textové zprávy rodičům pokládají za tak vysilující a otravný úkol, že ho odkládají jako kdysi já napsání pohledu.

Takový pohled obsahoval jen málokdy víc informací než průměrná textovka. Což není náhoda, jak by se mohlo zdát. Když v osmdesátých letech vymýšlel německý inženýr Friedhelm Hillebrand koncept textových zpráv, snažil se přijít na to, jakým nejmenším počtem znaků lze sdělit smysluplnou informaci. A mimo jiné analýzou textů na tisících odeslaných pohlednic přišel na to, že tou magickou hranicí je právě 160 písmen včetně mezer. Standard byl na světě. Dnes díky Twitteru víme, že i 140 je celkem v pohodě.

Textové zprávy zůstávají nejefektivnějším nástrojem komunikace. Moderní sítě by bezpochyby zvládly přenášet tisíce a tisíce znaků, limit stošedesáti nás však učí úspornosti a jasnosti. Navíc ta nejdůležitější data stejně digitalizovat nejde. Mám na mysli pohled psaný dětským rukopisem, pobryndaný od omáčky a se známkou nalepenou vzhůru nohama.

Dnes se nebozí rodiče musí spokojit se smajlíkem.

(Pravidelný Notebook v Reflexu).