Anatomie jedné směšné hádky

Necelých dvacet let po převratu jsou to nestydatí dědici normalizačních papalášů, kteří ostatní politiky „vyučují“ morálce a slušnosti. Jaká ironie! Nejsmutnější ovšem je, že když poslanci KSČM při čtvrteční nechutné výměně názorů mezi premiérem Topolánkem a exministrem Rathem odešli ze sálu sněmovny parlamentu, udělali to jediné správné, co bylo možné udělat.

Konervativec a socialista se vzájemně „šponují“ jakýmisi odkazy na hraní golfu, kterým však kromě jich samotných nikdo nerozumí. A které nemají nejmenší souvislost s věcným obahem právě projednávaných interpelací. „Nechtějte, abych tady říkal, koho potkali mí známí na golfu na Konopišti“, říká David Rath na závěr slovní exhibice na téma bonusů pro manažery státem spoluvlastněné firmy ČEZ.

Co chce říct? Viděl tam premiéra Topolánka s šéfem ČEZu? A kdyby snad ano, je to špatné? A kdyby to bylo špatné, proč to tedy David Rath neřekne rovnou? Nevíme. Ale to je přesně metoda Davida Ratha: jako zkušený demagog a provokatér využívající slabých stránek psychiky svých oponentů si dobře uvědomuje, že než konkrétní fakt je lepší polovyslovená polopravda. To je metoda, kterou používá už od svého vstupu do politiky, a stále úspěšně.

Mirek Topolánek návnadu bezelstně polyká. Muž okamžiku (ano, toho okamžiku, který předbíhá myšlenky a uvážlivost) přejímá Rathův styl a říká: „Nejsem to já, o kom se vykládá, že podvádí u golfu, pane Davide Rathe!“ Poslanci ODS odměňují tuto repliku potleskem. Tomu se opět nechce rozumět. Čemu tlekají? Dokázal snad šéf konzervativní strany povrchnost a plytkost argumentů svého socialistického oponenta? Vyhrál v nějakém argumentačním souboji? Ne! Jen stejně sprostě jako jeho spoludebatér háže na stůl mnohokrát zpřehýbané eso.

Co chce říct? Říká se o Davidu Rathovi, že podvádí při goldfu, tedy že se dopouští nejhoršího hříchu tohoto sportu bohatých gentlemanů? Pokud se to říká, tak proč to Mirek Topolánek neřekne rovnou? A i kdyby se to říkalo (nebo to byla pravda), je to informace, která má nějakou souvislost s výkinem neformální funkce stínového ministra zdravotnictví?

Ale tím to nekončí. Urážky se stupňují. Topolánek cituje mediálně proslavenou větu o „hovadu bez stropu“ z písně Daniela Landy (předseda konzervativní strany musel věru dlouho přemýšlet, aby si vybral důstojného interpreta) a Rath kontruje „králem hulvátů“. A dodává: „Nechtějte, abych vyprávěl příhody lidí o tom, jak vy hrajete golf.“

Přesně to bychom chtěli! Aspoň jednu historku o Topolánkovi a jeho hraní golfu, a samozřejmě s vysvětlením, jakou to má souvislost s jednáním sněmovny či výkonem funkce premiéra. Jenže premiér Rath dobře ví, že nic takového po něm nikdo nebude chtít.

Atmosféra ve vysoké politice nikdy nebyla tak špatná. Někdo si může myslet, že urážky padaly v parlamentu vždy, a vzpomíbat třeba na výroky Miloše Zemana. Ale takový člověk by si měl přečíst záznamy sněmovních jednání. Zemanův humor byl možná pokleslý, ale vždy k dané věci. Bylo to koření určené pro média (a možná i pobavení samotného Zemana, znuděného dlouhými schůzemi), ale ne promyšlené a zraňující osobní rýpání a urážky, které ze sněmovny slyšíme dnes.

Koncem týdne, otázán na úroveň politiky, citoval v jednom rozhlasovém diskusním pořadu lékař Jan Hnízdil knihu amerických psychologů Paula Babiaka a Richarda Hareho „Hadi v oblecích“ z roku 2006. Autoři v ní píší, že na vysokých postech úspěšných firem je větší procento psychopatů než v amerických federálních věznicích. Platí to i pro ten druh politiky, ze které se vytratí idealismus a respekt k veřejnému zájmu.

Zdá se, že jsme v Česku přesně v tom stádiu.