Už toho nechte, buďte tak hodní!

Už děti se učí, že ve sportu patří hold vítězům, zatímco poraženým se vzdává čest. V české politice to však bohužel zjevně neplatí. Výroky obou prezidentských kandidátů po volbě jsou nedůstojné, trapné a hlavně zbytečné.

Jeden z komentátorů v minulých dnech napsal, že za čas budeme možná na prezidentskou volbu v roce 2008 vzpomínat jako na světlý moment dějin. Handly a tahanice zůstanou zapomenuty, ale zůstane nezpochybnitelný fakt, že proti sobě stanuli dva kvalitní kandidáti: oba profesoři ekonomie, kultivovaní a inteligentní.

Jenže jejich vzájemné slovní útoky ukazují, že takoví nejspíš nejsou. Škoda, vždyť během kampaně se jím víceméně dařilo zůstat mimo ten kotlík, kde se zapáchající pokrm jménem „nový prezident“ vařil. Měli v tom pokračovat i nadále. K prezidentské důstojnosti to automaticky patří, zatímco Jan Švejnar by si dál držel pověst muže, který do politiky může vnést jiný styl a noblesu. Když ne teď, tak třeba za pár let.

Ale Jan Švejnar ukázal, že si – podobně jako většina českých politiků – není schopen od politiky udržet věcný nadhled a neosobní odstup. Že se chová stejně jako ostatní: jako nezvedené a protivné nedospělé dítě. Je to zklamání, protože úspěch jeho kampaně ve veřejnosti byl založen na tom, že právě takový není.

Je zbytečné shazovat vítězství svého soupeře s tím, že „vyhrál pomocí přeběhlíků“ nebo tvrdit, že „nemá ani kvality Dona Qiujota“. Klaus přestal být jeho soupeřem ve chvíli, kdy ho parlament zvolil. Jestli chce být Jan Švejnar užitečný Česku, jak tvrdí (ale ve skutečnosti mu asi zachutnaly drogy jménem politický vliv a přízeň veřejnosti), tak zneuznané vrčení na prezidenta určitě není dobrý začátek.

Abychom byli upřímní, tak tuhle slovní hádku rozpoutal Václav Klaus, který si ve všech svých mediálních výstupech dával záležet na tom, aby dal najevo, že jeho protikandidát nebyl ve skutečnosti dobrý a že by stejně tvrdým soupeřem byl jakýkoliv jiný Neklaus. To není jednoduše pravda: Janu Švejnarovi se tuhle mediální nálepku podařilo rychle slepit a stal se kvalitním, svébytným a vynikajícím protikandidátem.

Klaus se rád ukazuje jako sportovec, ale sportovního ducha, ke kterému patří uznání soupeřových kvalit po tvrdém a třeba i nervydrásajícím zápase, však nemá. Neměl ho nikdy. Vždycky byl mistrem jízlivostí, podpásových úderů a zraňujících poznámek. Ano, nyní po jeho druhém zvolení lze napsat, že je pravděpodobně nejúspěšnějším politikem moderních dějin. Ale k tomu, aby byl opravdu velkým politikem, mu vždycky chyběla velkorysost.

Zdravá demokracie se pozná tak, že občané i politici projevují respekt a důvěru v jeji mechanismy. Převolební kampaň může být jakkoliv vypjatá a tvrdá, ale končí vyhlášením vítěze. Protahování svárů a zášti za tuto pomyslnou čáru je pro demokracii nezdravé a ohrožující.

Vzpomeňme na americké prezidentské volby v roce 2000, které nakonec rozhodl výrokem až Nejvyšší soud. Těžko bychom v americké historii našli tak kontrovezní a snadno zpochybnitelné volby. Ale v momentu vyhlášení George Bushe prezidentem všechny pochyby skončily. A to i pro tehdejšího Bushova protikandidáta Alberta Gora.

Zrovna o těch dvou někdy v Česku rádi mluvíme s despektem jako o buranovi z ranče a laciném ideologovi. Škoda že naši profesoři nemají jejich úroveň.