Netvrdím, že je to na Oscara ...

... ale mohl by to být slušný biják, na který bych šel sám rád do kina. Nápad na něj jsem dostal už dávno. Předem upozorňuji, že jde o neoriginální a jistě jednu z mnoha variací legendárního filmu Zvětšenina, ovšem v moderní, digitální podobě.

Námět je zhruba následující. Hlavní hrdina najde kompaktní fotoaparát. Rád by ho vrátil majiteli, ale toho nezná. Přístroj je rozbitý a nefunguje, ale najde v něm fl ashovou paměť. Na ní je skoro 400 snímků!

Náš hrdina je takový ten sympatický hezoun, jimiž se to v Hollywoodu a okolí jen hemží, a tak se zdráhá snímky z cizího soukromí prohlížet. Ale zároveň ví, že je to šance, jak se dopátrat majitele. A tak se rozhodne pro kompromis: stáhne z karty první fotografi i (je na ní taková nicneříkající skupinka čtyř mladých lidí někde na ulici), kterou publikuje na svém blogu. Spolu s poznámkou, že jde o jednu z fotografi í z nalezeného digitálního fotoaparátu.

Dál už si to dokážeme představit. Náš hrdina o vlásek unikne smrti (třeba taková ta scéna, jak jde pozdě večer z práce, a když přechází ulici, jen tak tak uskočí před zběsile jedoucím taxíkem se zhasnutými světly) a doma zjistí, že byl vykraden. Vlastně ne, nechybí téměř nic kromě dotyčného digitálního fotoaparátu a starého pécéčka. Kartu se snímky má ovšem náš hrdina v notebooku v tašce.

Jak často autoři čtivé literatury píší, dá si dohromady, kolik je jedna a jedna (odpověď: dvě), podivný incident na přechodu si spojí s vykradením bytu a pochopí hroznou věc: nalezením fotoaparátu, a především publikováním snímku se stal nechtěně aktérem hry, které nerozumí a jejíž součástí být nechce, ale už nemá jinou volbu.

Je celkem jedno, jak by se odvíjela zápletka: jestli by snímky na paměťové kartě vedly na stopu nějakého hrozného zločinu, aféry ve vysoké politice nebo špionážní kauzy diskreditující zpravodajskou službu. Náš hrdina by každopádně unikal svým pronásledovatelům a vše nakonec odhalil. Dá se počítat s tím, že by řadě lidí zachránil život a do jedné z potenciálních obětí se ještě zamiloval.

Když jsme u těch romantických motivů, v případě zájmu producentů bych se klidně nechal přemluvit i pro zamilovaný romantický film od začátku do konce. V tom případě škrtáme pokus o vraždu a vloupání, z čehož plyne, že v úvahu nepřipadají ani žádné kauzy a aféry. Snímky dokumentují pohnutý příběh osudové lásky dvou lidí, kteří havarují v autě při návratu ze svatební cesty.

On zahyne, ona utrpí zranění a ztratí paměť. Žije v psychiatrické léčebně, kde náhodou otevře stránku blogu našeho hrdiny. Vrátí se jí krásné a zároveň hrozné vzpomínky. Napíše našemu hrdinovi a ten jí paměťovou kartu přiváží. Ona trvá na tom, aby si snímky prohlédl s ní, protože se bojí, že to sama nezvládne (ach ano, je to velmi křehká a zranitelná bytost).

Asi nemusím dodávat, že se nakonec do sebe zamilují, jí se vrátí chuť do života a ž? í spolu šťastně až do smrti. Film by mohl končit tím, že požádají náhodného japonského turistu na Times Square, aby je vyfotografoval jejich zcela novým digitálním fotoaparátem.

Zkrátka, taková paměťová karta je odrazovým můstkem pro spousty možných i nemožných příběhů. Proto jsem doslova zajásal, když jsem minulý týden zjistil, že existuje speciální stránka, kam lidé nálezy ztracených pamětí či fotoaparátů mohou „hlásit“. A naopak, kde jejich někdejší majitelé mohou své foťáky či snímky „najít“.

Jedna věc je smutná: že všechny ty snímky ze skutečně nalezených fotoaparátů jsou fádní a nudné. Žádný z nich ani náznakem nenapovídá, že by v sobě mohl ukrývat filmovou story. A už vůbec ne strhující. Je opravdu nejvyšší čas, aby stávka hollywoodských scenáristů definitivně skončila.