Přátelé, jsem mikrocelebrita!

Nechtěl bych být Paris Hiltonová a už vůbec ne Britney Spearsová. Představa, že si ani nemůžu vyholit hlavu nebo nasednout do taxíku bez spoďárů, aniž by mě u toho někdo nevyfotografoval, je děsivá.

Chtěl bych být nějakou přiměřenou celebritou, kterou poznají v jejím oblíbeném baru (a dají jí jeden drink na účet podniku) a které policista na dálnici odpustí překročení povolené rychlosti, protože je její fanoušek, ale zároveň nemá strach, že to celé filmuje z nedalekého křoví štáb TV Nova. Chtěl bych být zkrátka celebritou, která se těší ze všech myslitelných výhod své známosti, ale nepřináší jí to žádné nevýhody. Jak jistě tušíte, žádné takové celebrity neexistují.

A ani mikrocelebrity. Tenhle termín jsem poprvé četl ve sloupku novináře Cliva Thompsona v časopisu Wired, a ten si ho zase vypůjčil od Theresy Senftové, profesorky mediálních studií. Ta si všímá změn, které ve vztazích lidí nastanou, když někdo část své existence "přenese" na Internet. A je jedno, jestli si založí blog, videokanál na YouTube nebo profil na serveru Facebook. Najednou část svého okolí začne vnímat jako "publikum", pro které více či uměle vytváří nějakou svou image. Proto ten termín "celebrita", vždyť přesně to dělají slavní lidé. V principu není důležité, jestli jsou jejich publikem globální stamilióny lidí, anebo desítky pravidelných návštěvníků té či oné stránky. A tím jsme u "mikrocelebrity".

Když je někdo popstar, nemůže si dovolit plivat na ulici (leda by přelaďoval svou image na tvrdého rockera) a už vůbec ne chodit na striptýz do nočního klubu. Co kdyby se to druhý den objevilo v bulvárních novinách? A podobně autor blogu věnovaného ekologii nemůže riskovat, že ho někdo mobilem vyfotografuje, jak cpe na sídlišti do popelnice igelitku s netříděným odpadem. Kdyby se to dozvědalo jeho padesát pravidelných čtenářů, byl by úplně znemožněn.

Senftová tvrdí, že se tyto mikrocelebrity chovají tak, jako by část jejich mysli fungovala jako PR oddělení. Čtou pozorně komentáře na svých blozích, s pomocí Googlu o sobě hledají zmínky na jiných blozích a kontrolují informace o akcích, kterých se zúčastnili. Je třeba zjistit, s kým jsou na fotografiích a jak na nich vypadají. Když vznikne nějaký problém, snaží se ho vyřešit: vyjednávají s autory stránek o stažení té či oné fotografie, píší na blog svá vysvětlení či stanoviska. I to firmy znají: říká se tomu "krizová komunikace". To je paradox éry mikrocelebrit: "Velké firmy se snaží ´polidšťovat´, zatímco lidé se začínají chovat jako firmy," píše Senftová.

Má pravdu! Co si pravidelně vedu blog, pozoruji na sobě něco podobného. Když třeba jedu na pár dní do ciziny a vím, že nebudu mít čas blogovat, předem to svým pár desítkám čtenářů oznamuji. Upozorňuji je, když se objěvím v televizi nebo když o mně někdo něco napíše. A reaguji i na připomínky od publika. Den po prezdientské volbě mně například jeden čtenář mírně rozladěně napsal, že na blogu marně hledá můj komentář. Málem jsem se posadil a začal ho psát! Až po třech větách mi došlo, že je to pitomost a že přece chci jet na hory si zalyžovat.

A stala se mi ještě jedna věc, která mě vykolejila. Před dvěma týdny jsem se byl projet na kole. Cyklostezka z centra Prahy na Zbraslav vede zčásti po chodníku a pod Vyšehradem se v tunelu v krátkém úseku velmi zúží. Dochází zde k nepříjemným kolizím mezi protijedoucími cyklisty i mezi cyklisty a chodci. Většinou se snažím chovat maximálně ohleduplně a jedu krokem. Tentokrát jsem v tunelu narazil na skupinku chodců, která se téměř zastavila a chodník ucpala. Nepamatuji se, že bych - snad kromě mírně rozladěného zavrtění hlavy - udělal něco nepatřičného. Přesto mi druhý den přišel mail: "Z obou stran jsou značky: ´Cyklisto sesedni´, tak nebuďte příště překvapený, že vám sem tam překážejí chodci!"

Utvrdilo mě to v nezvratném faktu: jsem mikrocelebrita! A začínám se podle toho chovat. Třeba hned o dva dny později, když se přede mě do Prahu začal bezohledně cpát nějaký řidič. Už už jsem stahoval okénko, že na něj jako zařičím: "Jdi se vycpat, kreténe!", jak se to v Praze v podobných situacích obvykle dělá. Ale včas zasáhlo PR oddělení v mém mozku. Co když je to čtenář mého blogu? Okénko jsem vytáhl, usmál se a pokynul řidič, že může jet.

Kreténovi.