Ukaž, co píšeš!?

Napadlo mě to, když jsem sledoval v televizi volbu českého prezidenta. Co všichni ti politici v parlamentu zatraceně dělali, když ještě neexistovaly mobilní telefony? Přemýšleli, co večer koupí v samoobsluze, šťourali se v nose nebo … nedej Bože! … dávali pozor, o čem se zrovna jedná? Nemám nejmenší tušení.

Mobilní telefon dnes patří k politikovi stejně jako proužkovaná kravata a neupřímný úsměv. Jakoby to byla při dlouhých jednáních jediná spása. Nevíme, co přesně dělají. Můžou hrát hry nebo surfovat na Internetu, ale nejpravděpodobnější je, že čtou a odesílají esemesky. Je to pohodlné a hlavně nenápadné.

Ale netýká se to jen politiků. Pípání nebo diskrétní vrnění telefonů se ozývá i při obchodních jednáních nebo na pracovních poradách. Určitě to znáte. Vytáhnout noviny nebo se začít bavit s kolegou by bylo nezdvořilé k řečníkovi. Ale plně se věnovat mobilu se bere jako přijatelné.

Stejné je to při konverzaci, a to jak pracovní, tak soukromé. Vytáhnout telefon z kapsy, mrknout na displej a případně rychle naťukat nějakou odpověď je v rámci společenské normy. Někdy se to samozřejmě poněkud vymkne z kontroly. Sledoval jsem nedávno v restauraci pár při romantické večeři. Drželi se za ruce, ale druhou volnou rukou oba vyřizovali textové zprávy. Pochybuji, že si je psali navzájem.

V americkém městě Petaluma přišel jeden místní politik s návrhem, aby bylo používání telefonů a přenosných počítačů při veřejných zasedáních městské rady buď zákázáno, anebo aby tamní zastupitelé měli povinnost výpis všech svých napsaných či odeslaných zpráv na požádání zveřejnit. Protože jde totiž o dokumenty vytvořené během zasedání rady, vztahuje se na ně zákon o veřejném přístupu k informacím.

To se mi zdá jako dobrý nápad! A vztáhl bych ho nejen k politikům. Musíte se o něčí pozornost dělit s jeho mobilním telefonem? Ať vám ukáže, komu a co během vašeho rozhovoru napsal.

Nedávno jsem o to požádal jednoho kolegu. Při společném obědě vyřídil aspoň pět textovek. Tvářil se překvapeně a dotčeně. Tvrdil, že vyřizoval pracovní věci, které „hořely“, ale telefon mi neukázal. Když jsme se rozloučili, všiml jsem si, že hned vytáhl telefon a zase začal něco psát.

Asi že obědval s pěkným blbcem.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).