Na co myslíme, když umírá naše postava. V počítačové hře

Kočka má devět životů, počítačový hráč nekonečně. Pouze teoreticky, samozřejmě. Bohužel až koncem devadesátých let mě napadlo, že by bylo zajímavé počítat, o kolik životů člověk u počítače přijde. Myšleno za svůj jediný lidský život. Odhaduje se to těžko. Jsou to tisíce, statisíce, nebo milióny?

V té době jsem to vydržel počítat asi dva měsíce. Dělal jsem si čárky do notýsku vedle počítače. Došel jsem k číslu kolem tří set, a pak mě to přestalo bavit. Ale odhadem mi vyšlo, že za celý život to určitě budou desetitisíce. Samozřejmě musíme uvážit, že ne v každé počítačové hře jde o životy (jsou i mírumilovné, například sportovní hry) a že ne celý život hraje člověk stejně intenzivně. V každém případě je to zajímavý problém.

A pak je tu otázka, co tahle inflace smrtelnosti se smrtelníkem udělá. Už jsem několikrát popsal svou oblíbenou historku o kamarádu Láďovi, kterému jsem po noci strávené u počítače zachránil počátkem devadesátých let život - to když jsem ho v poslední chvíli strhl z vozovky před projíždějícím autem. "Co blbneš?", vykřikl jsem. A Láďa se na mě podíval a s úsměvem řekl: "To je v pohodě, ještě mám čtyři životy."

Ale to bylo v době, kdy počítače začínaly a kdy jsme z nich všichni byli užaslí. Dnes je hraní her běžnou věcí a na některých herních konzolích se dokonce blíží virtuální realitě. Například známé Wii umožňuje hrát tenis a cítit přitom zpětný ráz odpalovaných míčku. Na druhé staně zabíjení je stále zabíjení. Mnoho psychologů a také aktivistů je znepokojeno hrami, které obsahují násilné a krvavé zabíjení. Přispívá hraní těchto her k násilnému chování v realitě?

Mnozí si to myslí a média nám to často sugerují. Například když čteme o incidentech, při kterých nějaký vyšinutý student pozabíjí spolužáky, tak se dočteme nebo dozvíme, že hrál náruživě počítačové hry. Ale už se nedočteme ani nedozvíme, že podobně náruživě je hrála i většina jeho spolužáků.

Seriózních průzkumů je překvapivě málo. O jednom takovém informovalo únorové číslo odborného časopisu Emotion. Finští vědci zkoumali chování šestatřiceti dospělých (ale mladých) hráčů videohry "James Bond 007: Nightfire". Zajímaly je především emoce, které zjišťovaly na základě výrazu tváře, přesněji řečeno svalových změn v obličeji. Došli k zajímavému zjištění: totiž že zabití protihráče je méně stresující než smrt vlastní postavy. A že "vlastní" smrt dokonce v hráči vyvolá spíše pozitivní než negativní emoce.

Blogeři diskutující o tomto výzkumu (via BoingBoing.net) to považují za překvapivé. Obecně se přece soudí, že likvidace protivníků by měla přinášet úlevu, zatímco smrt vlastního hráče (tedy ztráta života) naopak zklamání. Podle mě to zas tak překvapivé není. Soudím, že míra "identifikace" hráče se svou postavou je menší, než si myslíme. Člověk se do své postavy nepřevtěluje, ale sleduje ji spíše jako pozorovatel. Sice ovládá její zbraně, ale "morální odpovědnost" za zabíjení híže na její triko. A když přijde o život ona sama, nebere to nijak tragicky, ba to může považovat za svého druhu spravedlivý trest.

A navíc je jasné, že Láďa to tehdy s těmi životy nemyslel vážně, ale to auto prostě přehlédl.