Kdybys šel radši ven ...

říkám synovi, když sedí u počítače a hraje nějakou počítačovou hru. Stejně jako většina dospělých žiju v zajetí stereotypu, že dlouhé vysedávání u počítače nebo herní konzole je nezdravé. Náruživého hráče si většina z nás představí jako bledého a obtloustlého maníka s lehce mátožným výrazem z nevyspání. Neboli jako takového polochcíplého idiota. Ale je to opravdu tak?

Odborný lékařský časopis zveřejnil studii, která zkoumala zdravotní stav zhruba sedmi tisíc hráčů počítačové hry EverQuest II. Za vyplnění podrobného dotazníku je výzkumníci „uplatili“ virtuální zbraní, díky které ve hře získali výhodu. Výsledky výzkumu, na kterém se podílely tři americké univerzity, jsou překvapivé. Hráči jsou v průměru zdravější než americká populace! Jsou méně tlustí (mají nižší index BMI) a častěji sportují.

Minulý týden byla publikována také studie Pew Internet mezi americkými teenagery. Ta zase ukázala, že počítačoví hráči nejsou žádní samotářští podivíni, nýbrž že spolu čile komunikují a stýkají se. A to jak prostřednictvím mobilů či počítačů, tak i „z očí do očí“. „Kdo hraje počítačové hry každý den, stráví se svými kamarády či známými stejně času jako ten, kdo hry hraje méně,“ řekla BBC o výsledcích studie Amanda Lenhartová.

Více či méně hrají ovšem ve věku 12 až 17 let prakticky všichni, konkrétně 99 procent chlapců a 94 procent dívek. Nejpopulárnější hrou je v současné době v Americe Guitar Hero, následují Halo 3, Madden NFL, Solitair a Dance Dance Revolution. Tři čtvrtiny mladistvích nehrají samy, nýbrž společně s kamarády (ať už online, anebo skutečně spolu u jednoho počítače).

Čas strávený hraním her je v téhle věkové skupině v průměru kolem hodiny a půl denně. Pokud je výrazně vyšší, pak by rodiče měli zpozornit. U náruživých hráčů je podle výzkumu o něco vyšší výskyt depresí. Ale to jsou jen výjimečné případy.

Studie ukázala, že hraní her nepředstavuje riziko izolace ani odtržení od okolního světa. Hráči často hrají hrají hry, které věrně simulují běžný život a staví je do obdobných situací jako v realitě. Konkrétně 52 procent hraje hry, ve kterých řeší různé etické či morální problémy, a 43 procent hraje hry, ve kterých spravují nějakou virtuální komunitu, město nebo stát. Což mimochodem není špatné, protože si tak o vládnutí udělají asi lepší obrázek, než kdyby sledovali opravdové politiky.

Co z toho všeho plyne? Hraní her už dávno není zábavou nijak vyhraněné skupiny lidí. Není už onou „kulturou kriplů“, jak před deseti lety psal v Reflexu v této rubrice novinář Radovan Holub. Ano, je stále mnoho her, které se točí kolem násilí a sexu, ale rozhodně to není dominantní charakteristika herní kultury jako takové. Žánrovým rozvrstvením nepochybně kopíruje kulturu televizní nebo filmovou. Klíčové ovšem je, že se hraní stalo vskutku masovou záležitostí.

Dnešní děti a dospívající se mnohem suverénněji pohybují také ve světě internetových sociálních sítí. Ať už jde o blogy, nejrůznější seznamovací servery či weby umožňující „sbírání přátel“, to vše berou jako součást nebo pokračování světa, který si zabydleli v počítačových hrách. Vedou tak mnohem společenštější život, než jsme vedli my. Není náhražkový ani méněhodnotný, ale prostě jiný. Nechte si to projít hlavou, až děti budete vyhánět od počítače, ať se jdou „radši proběhnout“.