Jsou "tam", na facebooku i jinde. Prostě na webu. Proč je nikdo nechce?
Pět procent voličských hlasů je úctyhodné číslo. Pokud by je získala nová politická strana, stačilo by jí to na vstup do parlamentu. Pokud by po nich sáhla buď ODS, nebo ČSSD, zajistilo by jim to volební vítězství. Proč o tom píšu? Odhaduji, že právě takový je nevyužitý voličský potenciál, který lze „sebrat“ na českém Internetu.
Ukrývá se v silné generaci dvacátníků a třicátníků, kteří v posledním roce začali osídlovat Facebook a využívat další podobné služby. Zatím jen malé procento z nich, pochopitelně. Ale brzy přijdou další. Přesně podle modelu internetových sociálních sítí spolu navazují kontakty, vytvářejí zájmové skupiny a jejich virtuální život se prolíná s tím reálným. Jejich vliv a význam jsou proto vyšší, než by odpovídalo prostému počtu.
Angažmá na webu představuje nový typ občanské společnosti. Ta klasická v Česku nikdy pořádně nevznikla. Navzdory havlovské masáži (nebo možná kvůli ní?) získala pověst něčeho nudného a mírně podezřelého. Aktivitu a zájem o veřejné věci nelze naordinovat, musí vzniknout z nějaké potřeby. Tu teď zřejmě dnešní dvacátníci a třicátníci cítí. Důkaz? Třeba téměř dva tisíce uživatelů, kteří virtuálně „demonstrují“ na podporu Rádia Wave.
Nezajímají se o politiku, ale jen v tom tradičním významu. Chtěli by veřejný život ovlivňovat. Své názory umějí formulovat, prosazovat a získávat pro ně spojence. Ale mnozí paradoxně ani nechodí k volbám. Politický systém považují za něco, co svým hlasem těžko ovlivní a co existuje mimo jejich svět. Proto jsou ideálním „materiálem“ pro politika či stranu, kteří jejich světy propojí.
Nedávné americké volby mimo jiné ukázaly, jak to lze udělat. Obama určitě nevyhrál kvůli Internetu, ale Internet byl prostor, který opanoval a kde vyhrál ještě před samotnými volbami. A možná v některých státech znamenal rozhodující výhodu. Potvrdilo se, že virtuální svět je pro klasickou politickou kampaň ideálním prostředím.
Kolika lidem může politik jako Obama potřást na mítincích během kampaně rukou? Budou to tisíce, maximálně desetitisíce. Ve virtuálním světě je ekvivalentem stisknutí ruky „virtuální přátelství“. Nabízí přímou, téměř intimní vazbu mezi vámi a politikem. A jen na Facebooku měl Obama v den voleb dva a půl miliónu takových „virtuálních přátel“.
Web poháněný aktivitou uživatelů (nazývaný marketingově „webem 2.0“) umožňuje nejen získávat a mobilizovat příznivce, ale také mít silnou a bezprostřední zpětnou vazbu. Kdo umí číst ve virtuálním světě (a není to žádná alchymie), dozví se z něj možná víc než z nákladných a často nepřesných průzkumů.
Stačí vzít třeba mikroblogovací systém Twitter. Uživatelům nabízí prostor 140 znaků (tedy zhruba dvou vět), aby napsali, co dělají, případně co si myslí nebo co cítí. Velmi často se to týká politiky. Obamova stránka na Twitteru měla v den voleb přes 110 tisíc „následovníků“, kteří jsou jakousi obdobou „virtuálních přátel“. To je úctyhodný vzorek potenciálních voličů.
Nevím, jestli nějaký český politik má na Twitteru účet. Pochybuji o tom. A přitom například po nedávných krajských volbách to bylo právě na českém Twitteru velmi poučné čtení. Reflexi výsledků, ale i důvody, proč a jak kdo volil, případně proč k volbám nešel. Pro politického konzultanta materiál k nezaplacení.
Na Facebooku vím o pěti profilech českých politiků. Vyčnívají z nich dva, o kterých nedávno napsaly Hospodářské noviny: zelený ministr Ondřej Liška a sociální demokrat Jahn Hamáček. Ale i tihle dva sociální síť zatím jen oťukávají a využívají spíš pro soukromé, než politické účely.
Pár politiků píše na své blogy, například Paroubek, Langer nebo Bém. Ale to je dnes málo.
Internet není skladiště textů, které politikům neotiskly noviny, nýbrž fascinující komunikační prostředí s ohromnými možnostmi. Ale formu je třeba přizpůsobit tomu, jak dnes web funguje. Klasické osobní stránky jsou stejně užitečné jako nástěnka na stranickém ústředí.
Imaginární „pětiprocentní potenciál“, který jsem zmínil na začátku, není snadnou kořistí. Ale existuje, o tom jsem přesvědčen. Například mně by se osobně líbilo, kdyby se právě tady začala odehrávat nevyhnutelná renovace ODS. Je to strana, jejíž současné problémy jsou příliš velké, než aby se mohly vyřešit na sekretariátech nebo i na kongresu. A zároveň je to strana, jejíž papírový program rezonuje s nezanedbatelnou částí „facebookové“ generace. Proč toho nevyužít?
Pro chytrého politika je to šance. Ale nebude trvat věčně.
Ukrývá se v silné generaci dvacátníků a třicátníků, kteří v posledním roce začali osídlovat Facebook a využívat další podobné služby. Zatím jen malé procento z nich, pochopitelně. Ale brzy přijdou další. Přesně podle modelu internetových sociálních sítí spolu navazují kontakty, vytvářejí zájmové skupiny a jejich virtuální život se prolíná s tím reálným. Jejich vliv a význam jsou proto vyšší, než by odpovídalo prostému počtu.
Angažmá na webu představuje nový typ občanské společnosti. Ta klasická v Česku nikdy pořádně nevznikla. Navzdory havlovské masáži (nebo možná kvůli ní?) získala pověst něčeho nudného a mírně podezřelého. Aktivitu a zájem o veřejné věci nelze naordinovat, musí vzniknout z nějaké potřeby. Tu teď zřejmě dnešní dvacátníci a třicátníci cítí. Důkaz? Třeba téměř dva tisíce uživatelů, kteří virtuálně „demonstrují“ na podporu Rádia Wave.
Nezajímají se o politiku, ale jen v tom tradičním významu. Chtěli by veřejný život ovlivňovat. Své názory umějí formulovat, prosazovat a získávat pro ně spojence. Ale mnozí paradoxně ani nechodí k volbám. Politický systém považují za něco, co svým hlasem těžko ovlivní a co existuje mimo jejich svět. Proto jsou ideálním „materiálem“ pro politika či stranu, kteří jejich světy propojí.
Nedávné americké volby mimo jiné ukázaly, jak to lze udělat. Obama určitě nevyhrál kvůli Internetu, ale Internet byl prostor, který opanoval a kde vyhrál ještě před samotnými volbami. A možná v některých státech znamenal rozhodující výhodu. Potvrdilo se, že virtuální svět je pro klasickou politickou kampaň ideálním prostředím.
Kolika lidem může politik jako Obama potřást na mítincích během kampaně rukou? Budou to tisíce, maximálně desetitisíce. Ve virtuálním světě je ekvivalentem stisknutí ruky „virtuální přátelství“. Nabízí přímou, téměř intimní vazbu mezi vámi a politikem. A jen na Facebooku měl Obama v den voleb dva a půl miliónu takových „virtuálních přátel“.
Web poháněný aktivitou uživatelů (nazývaný marketingově „webem 2.0“) umožňuje nejen získávat a mobilizovat příznivce, ale také mít silnou a bezprostřední zpětnou vazbu. Kdo umí číst ve virtuálním světě (a není to žádná alchymie), dozví se z něj možná víc než z nákladných a často nepřesných průzkumů.
Stačí vzít třeba mikroblogovací systém Twitter. Uživatelům nabízí prostor 140 znaků (tedy zhruba dvou vět), aby napsali, co dělají, případně co si myslí nebo co cítí. Velmi často se to týká politiky. Obamova stránka na Twitteru měla v den voleb přes 110 tisíc „následovníků“, kteří jsou jakousi obdobou „virtuálních přátel“. To je úctyhodný vzorek potenciálních voličů.
Nevím, jestli nějaký český politik má na Twitteru účet. Pochybuji o tom. A přitom například po nedávných krajských volbách to bylo právě na českém Twitteru velmi poučné čtení. Reflexi výsledků, ale i důvody, proč a jak kdo volil, případně proč k volbám nešel. Pro politického konzultanta materiál k nezaplacení.
Na Facebooku vím o pěti profilech českých politiků. Vyčnívají z nich dva, o kterých nedávno napsaly Hospodářské noviny: zelený ministr Ondřej Liška a sociální demokrat Jahn Hamáček. Ale i tihle dva sociální síť zatím jen oťukávají a využívají spíš pro soukromé, než politické účely.
Pár politiků píše na své blogy, například Paroubek, Langer nebo Bém. Ale to je dnes málo.
Internet není skladiště textů, které politikům neotiskly noviny, nýbrž fascinující komunikační prostředí s ohromnými možnostmi. Ale formu je třeba přizpůsobit tomu, jak dnes web funguje. Klasické osobní stránky jsou stejně užitečné jako nástěnka na stranickém ústředí.
Imaginární „pětiprocentní potenciál“, který jsem zmínil na začátku, není snadnou kořistí. Ale existuje, o tom jsem přesvědčen. Například mně by se osobně líbilo, kdyby se právě tady začala odehrávat nevyhnutelná renovace ODS. Je to strana, jejíž současné problémy jsou příliš velké, než aby se mohly vyřešit na sekretariátech nebo i na kongresu. A zároveň je to strana, jejíž papírový program rezonuje s nezanedbatelnou částí „facebookové“ generace. Proč toho nevyužít?
Pro chytrého politika je to šance. Ale nebude trvat věčně.
Komentáře: 1:
Ano, ale...
Spousta lidí na internetu ví, koho by chtěla volit, ale přesto danou stranu volit nechce. Protimluv? Ale kdeže. Lidé vědí, koho by bylo dobré volit, pokud by ta strana byla důvěryhodná, nezkorumpovaná, s nízkým podílem idiotů a taková, která se po volbách nespřáhne s konkurencí a nevytvoří koalici.
V USA sice také strany ani politici nejsou ideální, ale pokud vyhraje strana, kterou jsem volil, tak je minimálně záruka, že bude u moci a minimálně část programu prosadí. Minimálně vím, jak se ta strana chovala v minulosti nebo ten člověk, kterého volím. Vím, koho volím. V českém systému nevím, koho volím, proto většina "nevyužitého potenciálu" nejde k volbám, protože si po volbách připadají jako kreténi. Facebooková agitka v českých podmínkách nebude fungovat.
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka