Co by si politici počali bez esemesek? A můžeme se těšit na jejich "sebrané spisy"?

Doby červených telefonů jsou pryč. Když si dnes potřebují politici nebo dokonce státníci něco důležitého domluvit, pošlou si esemesku.

Aspoň Mirek Topolánek to tak dělá. Jak řekl v rozhovoru s Lidovými novinami, například s německou kancléřkou Merkelovou si píše každý den. „Mám takhle mobily na kdekoho,“ trochu se pochlubil a také vyzdvihl rychlý i neformální způsob komunikace, který posílání textových zpráv představuje.

Není samozřejmě sám. Kdo pozoruje českou politiku, musí získat pocit, že vše důležité se odehrává tímto způsobem. Namátkou třeba v posledních dnech rekonstrukce vlády. Prostřednictvím esemesek nabízí premiér ministerská křesla a stávající ministři zase vyvracejí či potvrzují informace o svém odvolání. V mobilním éteru se řeší i vnitrostranické spory.

Téměř v každém novinovém článku o domácí politice najdeme vyjádření některého politika, které reportér získal esemeskou. Případně čteme konstatování, že ten či onen politik „nebral telefony a neodpovídal ani na SMS“.

Je to praktické a efektivní. Když politik chce a má zapnutý telefon, tak na dotaz novináře z důležitého média odpoví vždy. Všimněme si, jak z médií i veřejného života zmizeli tiskoví mluvčí. Až na výjimky je prakticky neznáme. Novináři je nepotřebují, protože můžou s jejich šéfy komunikovat přímo. Mluvčí se tak stali ještě smutnějšími figurami než dřív. To měli aspoň nějakou důležitost, protože představovali bránu k politikům. Dnes jsou už jen rozesílači tiskových zpráv a zametači průšvihů.

Mezi jednotlivými politiky, ale také mezi politiky a novináři vytvořily mobilní telefony těsnější vazbu. Seznam kontaktů v mobilním telefonu je nejen praktickou pomůckou, ale i určitým symbolem statutu. Počet důležitých lidí v našem mobilu částečně zrcadlí i naši vlastní důležitost.

A ještě víc o ní vypovídá fakt, kteří lidé mají naopak ve svém seznamu kontaktu naše číslo.
Vůbec to neznamená, že telefonním seznamu má člověk jen ty, kterých si váží nebo je má rád. Ale tím, že někoho „pustíme“ do svého mobilu, jako bychom uznali jeho existenci. A to má samozřejmě svůj význam. Věděl to i prezident Klaus, když svým někdejším spolustraníkům loni v prosinci teatrálně oznamoval, že si je „maže“ z mobilu.

Esemeskování komunikaci zdánlivě zjednodušuje. Politici se můžou vzájemně rychle a operativně domluvit. Když něco politik napíše novináři, nemusí se bát, že to někdo další zkomolí nebo zkreslí. Může taky sám novináře oslovit, případně mu „vynadat“, když se mu jeho článek nelíbí. Mnozí politici to v Česku dělají.

Mezi redakcemi a kancelářemi politiků dnes lítají stovky esemesek denně, ale nějakým vylepšením mediální nebo politické kultury se to paradoxně nijak neprojevilo. Pokud tedy nebudeme za zlepšení považovat to, že se politický reportér může večer v baru chlubit esemeskami od premiéra nebo primátora.

Vysoký český politik řekl o víkendu redaktorovi Lidových novin, že si nedokáže představit, jak by české předsednictví „vůbec nefungovalo bez Blackberry“. To je značka mobilu, který umožňuje právě snadnou komunikaci prostřednictvím SMS a mailů. Je to hloupost, pochopitelně. Vysoká politika fungovala bez Blackberry v minulosti a jistě by fungovala i teď. Jen trochu jinak.

Esemeskování usnadňuje komunikaci, protože ji zbavuje rituálů. Jenže ty k politice odjakživa patří. Nedokážu posoudit, jestli je pro domluvu české a německé vlády lepších deset esemesek, anebo dopředu domluvený a připravený telefonický rozhovor, případně schůzka.

Ale celkem jistě vím, že psaní esemesek nedokáže nahradit staromódní novinářský rozhovor. Politici se svými mobily naučili „odpinkávat“ otázky novinářů jako pingpongové míčky, ale jen málokdy mají jejich odpovědi skutečný obsah a váhu. Redakce renomovaných západních médií ostatně esemesky doporučují používat svým zaměstnancům jen výjimečně.

Elektronická komunikace má svá úskalí. Týká se to obsahu, ale i formy. Velká jsou například bezpečnostní rizika. Lze ji snadno „odposlouchávat“. A pak také nikdy stoprocentně nevíme, s kým komunikujeme.

Například loni jeden chorvatský šprýmař zničil kariéru tamního renomovaného politického žurnalisty. Začal s ním komunikovast jako předseda vlády. Nejprve mu poslal přání k novému roku, pak pár poznámek k jeho článkům. Nakonec mu poskytl rozhovor. Až pak se ukázalo, že jde o třiadvacetiletého mladíka.

Bezpečnostní rizika lze jistě eliminovat. Testem bude nástup nového amerického prezidenta do úřadu, který si chce i poté ponechat právě své oblíbené Blackberry. Pokud mu to experti na bezpečnost povolí, stane se tak Barack Obama prvním nejmocnějším mužem světa, který bude vládnout také pomocí esemesek a mailů. Světová politika tak definitivně vstoupí do elektronické éry.

Tak jako ztatili důležitost tiskoví mluvčí, ji mohou pozbýt i sama média. Politici přece budou moci komunikovat s voliči přímo. Právě Obama například o volbě svého kandidáta na viceprezidenta informoval své příznivce textovou zprávou. Odešla na téměř tři milióny telefonů. A loni těsně před vánoci se zase na thajské občany obránil tamní nově zvolený premiér. Rovněž esemeskou.

Ale ta komunikace funguje i opačně. Když dnes z mobilu běžně ovládáme své bankovní účty, proč bychom nemohli volit? Například Estonsko zvažuje, že by tento způsob vyzkoušelo už v roce 2011. A pokud bude fungovat, je jen kousek k tomu, aby se telefony a esemesky staly jakýmisi nástroji přímé demokracie. Mohou pak do určité míry nahradit i politiky.

Zní to jako sci-fi, ale to ve světě moderních technologí všechno. Jaké to bude mít důsledky, neumíme dnes odhadnout. A tak se prozatím můžeme aspoň těšit na první svazky sebraných esemesek od významných státníků. Doufejme, že je Topolánek a spol. nemažou.

(Psáno pro LN).