Mé noční zprávy aneb když CNN nestíhá

Smrt Michaela Jacksona, udělení Nobelovy ceny Baracku Obamovi, zlatá olympijská medaile Martiny Sáblíkové. To jsou namátkou tři relativně důležité či zajímavé události. Co mají společného? O všech jsem se dozvěděl prostřednictvím Twitteru.

Dovolím si obtěžovat se soukromou, ba téměř intimní informací. Zradil jsem noviny, a to dost možná v jedné z jejich nejzákladnějších funkcí. Každé ráno „v koupelně“ (uvozovky znamenají, že tím ve skutečnosti myslím, že sedím na záchodě) čtu na svém telefonu Twitter. Sleduji asi pět set lidí, jejichž 140znakové textíky se mi během noci nahromadily v mobilu. A tak se dozvídám důležité zprávy (naposled tu o Sáblíkové), čtu, jak tráví čas kupříkladu takový Lance Armstrong (minulý víkend hrál golf na Havaji), případně sleduji, jak probíhají mejdany vrstevníků mých dětí (přímo své děti nesleduji, protože to je jedno ze základních pravidel pro zachování duševního zdraví rodičů dětí v pubertě). Zkrátka se za těch deset minut „v koupelně“ dozvím všechno, co potřebuju vědět.

Beze vší ironie tvrdím, že Twitter je dnes jedním z mých nejdůležitějších médií. Ne všichni jsou z téhle mikroblogovací služby nadšeni. Někteří tvrdí, že je oslavou blábolení (podle jedné studie je více než polovina tweetů bez jakékoli informační hodnoty), zatímco jiní o ní mluví s despektem jako o „telegrafu celebrit“ (to proto, že v anglosaském světě je dnes Twitter módním způsobem, jak známí lidé komunikují se svými fanoušky). V Česku je navíc tato služba mnohem méně populární než třeba v Americe, počet jejích uživatelů se odhaduje řádově na desítky tisíc.

Nesporné ovšem je, že mění definice toho, co jsme si uvykli nazývat žurnalistikou.
Novinář George Packer se v intelektuály zbožňovaném časopise New Yorker obul do všech, kteří údajně nekriticky Twitter vychvalují. „Vždycky, když slovo Twitter slyším, mám chuť křičet Stop!“ napsal. A také: „Každý žurnalista, který obdivuje Twitter, si zároveň koleduje o své vlastní sebezničení.“ Proč? Twitter je takovým roztěkaným zdrojem informací, které však mají jen velmi daleko k tradiční žurnalistické definici zprávy. Jsou maximálně zjednodušené (jak to také jinak udělat na rozměru 140 znaků?), nejsou řádně ověřené ze dvou či více zdrojů a především jsou zaujaté. Není divu, vždyť jejich autoři je pouštějí do světa stejně jako své pocity.

To jsou však standardy platné pro jeden jednotlivý tweet, nikoli Twitter jako celek. Líbí se mi zkušenost, kterou popsala minulý týden Natalie Hopkinsonová na webu deníku Washington Post. Vrací se do doby loňského září, kdy během proslovu prezidenta Obamy v americkém Kongresu jeden ze zákonodárců zakřičel: „Ty lžeš!“ Všichni to slyšeli, počínaje diváky u televizorů a konče samotným Obamou, kterého výkřik zjevně vyvedl z rovnováhy.

Na Twitteru se informace o tom začaly objevovat během několika vteřin. Někdo napsal jméno zákonodárce, který uvedenou větu zakřičel. Během chvíle se na Twitteru objevilo i jeho telefonní číslo a adresa webové stránky, která vzápětí pod náporem návštěvníků „spadla“. O několik minut později někdo -rovněž na Twitteru - zveřejnil adresu stránky, kde bylo možné přispět na kampaň politika, který proti dotyčnému zákonodárci bude kandidovat ve volbách. Ještě týž den dorazily na konto tohoto politika tisíce dolarů.

Řekli bychom rozjetá mediální „mašinérie“ v praxi. A co na to tradiční (a profesionální reportéry zaměstnávající) média? Televize CNN po skončení projevu pyšně oznámila, že se jí „narušitele“ podařilo identifikovat a že právě ověřuje své zdroje, aby mohla co nejrychleji sdělit jeho jméno.

Máloco tak přesně definuje roli Twitteru v dnešních médiích jako tahle zkušenost. Ano, my můžeme těžko srovnávat jeden jednotlivý tweet s článkem, který například vyšel v New York Times nebo v Lidových novinách. Většinou neznáme jeho autora, nevíme, jaká ctí pro zveřejňování informací pravidla a nakolik je případně v dané věci zaujatý. Ale ono je to jedno. Protože výsledná informace nebude výslednicí jednoho, ale mnoha desítek, možná i stovek tweetů.

Twitter je takovými New York Times pro čtenáře, kteří ctí heslo udělej si sám. Za informaci získanou z Twitteru neručí světoznámá značka, staletá tradice ani etický kodex. Ale pro nelenivého konzumenta médií může být velmi šikovným nástrojem, který klasická média může předčit.

Samozřejmě, že nikdy nemáte jistotu, že jste se dozvěděli pravdu. Ani já ji nemám. Získala Sáblíková fakt tu medaili?

(Psáno pro Strategii).