Čeští premiéři a jejich věčné "války" s médii
Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Tak se jmenuje americká komedie o turistice z konce šedesátých let. Jestliže je pondělí, premiér Topolánek řekne nějakou hloupost o médiích. To platí v Česku v roce 2007.
Jednou si novináře pozve a hned je urazí, jindy jim zase rozdává čolokády. Vyjmenovává, co dělají dobře a co špatně. Ale hlavně, z každé jeho reakce vůči médiím doslova vyčnívá bezradnost a špatný vkus. Je to o to divnější, že jeho blízký spolupracovník a přítel v oboru komunikace s médii podniká. Dokonce úspěšně. Že by další případ kovářovy kobyly, která chodí boda.
Přenesme se o dva roky zpátky. Je listopad roku 2005 a na zpravodajském serveru Aktuálně.cz se v „duelu“ utkávají tehdejší premiér a šéf opozice. Mirek Topolánek klade následující otázku: „V poslední době jste několikrát verbálně napadl nezávislost médií. Nemyslíte, že právě toto je jedním z projevů předlistopadového myšlení?“ Jiří Paroubek odpovídá: „Te je velký omyl, pane předsedo. Já jsem jenom kritizoval tendenčnost, zaslepenost a nevěcný přístup médií. Byl bych také rád, kdyby do budoucna v naší zemi byla média usměrňována mediálním zákonem střihu rakouského či německého mediálníhozákona.“
Ale cesta v čase může pokračovat, třeba ještě o pár měsíců dříve. Je únor 2005, Jiří Paroubek je v té době ještě neznámý cifršpión z pražského magistrátu a Českem cloumá aféra Gross. Deník MF Dnes klade premiérovi otázky, které jsou zdánlivě banální. Jde vlastně jen o pár stovek tisíc, které „nehrají“ v premiérových účtech. Kde je vzal? Zkušený Stanislav Gross ztrácí hlavu a hloupými výmysly o štědrém strýci si kope politický hrob.
Šéf opozice Topolánek píše do MF Dnes (14. února 2005): „Sociální demokracie se pohybuje na tenkém ledě, když svaluje vinu na média, která nejen jejímu předsedovi, ale celé jeho politické straně a vládní koalici pouze nastavila zrcadlo. A bylo by velmi žinantní, kdyby toho chtěla ČSSD společně s komunisty využít k rychlému prosazení a odůvodnění svých politických cílů včetně zpřísnění tiskového zákona.“
„Žinantní“ je dobře zvolené slovo. Jsme zpátky v roce 2007. Premiér Topolánek dostává zdánlivě banální otázky týkající se automobilu Volvo (který má mimo jiné vyšší pořizokteré se Gross nemohl dopočítat ve svých úsporáchkterá nehrála v Grossových účtech). Možná jsou to otázky nepřípadné nebo přehnané, to nedokážeme posoudit. Ale místo, aby na ně premiér klidně a normálně odpověděl, pouští se na tiskové konferenci do novinářů.
Podle českého premiéra novináři vydírají politiky, podplácejí policii a ohrožují „skupiny obyvatel“. Všechno jsou to úsměvné konstrukce, které by nestály na řeč, kdyby je Topolánek nepronášel vzrušeným hlasem a zároveň nevytahoval na stůl tu už tolik ohranou kartu regulace svobody slova, tedy „zpřísnění tiskového zákona“.
Čím novináři vydírají? Příklad uvedený Topolánkem je velmi slabý. Reportér časopisu Týden se prý domáhal jeho vyjádření s tím, že když na otázky neodpoví, nesmí se divit, co v článku bude. Ale to je holá pravda, byť možná neobratně či netakticky formulovaná. Politici se to tak učí na prvním PR školení. Topolánek dostal nabídku ovlivnit vyznění článku svým stanoviskem. Je čistě na něm, jestli ji odmítne (třeba proto, že postup novináře považuje za formální), anebo využije.
Stejně nesmyslné je i obvinění z „ohrožování skupin obyvatel“. Toho se média měla dopustit tím, že zveřejnila, kde nyní premiér bydlí a kam se chce stěhovat. Myslí to Topolánek vážně? Těžko bychom v Evropě hledali demokratickou zemi, ve které se tají, kde předseda vlády bydlí.
Že tam ten český bydlí s milenkou a nemanželským dítětem, je české specifikum, ale na věci to nic nemění. Bulvární tisk je teď zrovna v tvrdé konkurenční válce, takže nemůžeme čekat, že se bude chovat zdrženlivě. Zájem o premiérovo soukromí nelze novinářům zatrhnout. Topolánek by si měl zvyknout, že je veřejnou osobou.
Zdaleka největším Topolánkovým faulem je ovšem obvinění z toho, že jsou média „zaplacená“ a že pracují „na objednávku Paroubka“. Nechme stranou divný jazyk („Divím se, že mu to žerete“), už jsme si ostatně všichni zvykli, že Mirek Topolánek je primitivní hulvát. Má taky světlé stránky, tak mu to zatím spíše odpouštíme.
Ale obvinění z korupce je laciné a zbytečné. Za sedmnáct let jsme se nesetkali s případem, kdy by nějaké médium či konkrétní novinář psali za peníze a na objednávku. České žurnalistice lze jistě vyčítat mnoho prohřešků týkajících se například profesionality novinářů či žurnalistické etiky. Bavme se o nich. Ale nemluvme o žádné mediální konspiraci, protože zkrátka neexistuje. Je pouze paranoia politiků, kteří svou neschopnost komunikovat svádějí na úplatnost médií.
Je zábavné sledovat Dalíka a Tlustého, jak se vzájemně obviňují, že novináři pracují na objednávku toho druhého. Jeden se ometá kolem premiéra a druhý zas kolem mladé ambiciózní slečny. Oba se chovají jak malé děti, a když se o ně novináři začnou zajímat, nenapadne je nic jiného než poplašeně kvičet: je to zaplacené, stali jsme se obětí komplotu.
Topolánkovo chování je dnes často srovnáváno s hulvátským mediálním nihilismem bývalého premiéra Zemana. Jeden rozdíl však mezi oběma politiky je: Zeman žurnalisty opovrhoval od samého počátku, a bylo mu celkem jedno, jestli o něm píší dobře, anebo špatně. Byli pro něj obtížným hmyzem, který od sebe odháněl a urážel. V tom byl až obdivuhodně konzistentní. Nikdy také novinářům nevyhrožoval, že jim zatne tipec nějakým zákonem.
Podobně pro Klause byli novináři „největší nepřátelé lidstva“, což byl výrok, který současného prezidenta proslavil ve světových médiích skoro stejně jako jeho názory na globální oteplování. Ale to neznamená, že by s novimnáři nějak aktivně bojoval. Chová se k nim slušněji a korektnějni než Zeman, ale opovrhuje jimi stejně. A umí jim to dát najevo.
Proč jsou Topolánek a Paroubek tak jiní? A proč pořád vytahují ten nesmysl s tiskovým zákonem? Je přece jasné, žežádné výrazné omezení svobody slova prostě v české společnosti nemůže projít. Tisk nelze regulovat, a jakýkoliv politik se o to pokusí, vydá se na sebevraždednou misi.
Často se cituje výrok jednoho z „otců“ americké demokracie Thomase Jeffersona. Ten kdysi napsal: „Kdybych si měl vybrat mezi vládou bez novin a novinami bez vlády, budu radši pro to druhé.“ Méně známý je jiný Jeffersonův výrok: „Dnes nelze věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, neboť ji vtáhli do toho znečištěného prostředku.“
Jaký je mezi oběma výroky rozdíl? Ten první napsal idealista přemýšlející o politice a médiích. Ten druhý napsal politik, který s médii učinil konkrétní zkušenost.
Jednou si novináře pozve a hned je urazí, jindy jim zase rozdává čolokády. Vyjmenovává, co dělají dobře a co špatně. Ale hlavně, z každé jeho reakce vůči médiím doslova vyčnívá bezradnost a špatný vkus. Je to o to divnější, že jeho blízký spolupracovník a přítel v oboru komunikace s médii podniká. Dokonce úspěšně. Že by další případ kovářovy kobyly, která chodí boda.
Přenesme se o dva roky zpátky. Je listopad roku 2005 a na zpravodajském serveru Aktuálně.cz se v „duelu“ utkávají tehdejší premiér a šéf opozice. Mirek Topolánek klade následující otázku: „V poslední době jste několikrát verbálně napadl nezávislost médií. Nemyslíte, že právě toto je jedním z projevů předlistopadového myšlení?“ Jiří Paroubek odpovídá: „Te je velký omyl, pane předsedo. Já jsem jenom kritizoval tendenčnost, zaslepenost a nevěcný přístup médií. Byl bych také rád, kdyby do budoucna v naší zemi byla média usměrňována mediálním zákonem střihu rakouského či německého mediálníhozákona.“
Ale cesta v čase může pokračovat, třeba ještě o pár měsíců dříve. Je únor 2005, Jiří Paroubek je v té době ještě neznámý cifršpión z pražského magistrátu a Českem cloumá aféra Gross. Deník MF Dnes klade premiérovi otázky, které jsou zdánlivě banální. Jde vlastně jen o pár stovek tisíc, které „nehrají“ v premiérových účtech. Kde je vzal? Zkušený Stanislav Gross ztrácí hlavu a hloupými výmysly o štědrém strýci si kope politický hrob.
Šéf opozice Topolánek píše do MF Dnes (14. února 2005): „Sociální demokracie se pohybuje na tenkém ledě, když svaluje vinu na média, která nejen jejímu předsedovi, ale celé jeho politické straně a vládní koalici pouze nastavila zrcadlo. A bylo by velmi žinantní, kdyby toho chtěla ČSSD společně s komunisty využít k rychlému prosazení a odůvodnění svých politických cílů včetně zpřísnění tiskového zákona.“
„Žinantní“ je dobře zvolené slovo. Jsme zpátky v roce 2007. Premiér Topolánek dostává zdánlivě banální otázky týkající se automobilu Volvo (který má mimo jiné vyšší pořizokteré se Gross nemohl dopočítat ve svých úsporáchkterá nehrála v Grossových účtech). Možná jsou to otázky nepřípadné nebo přehnané, to nedokážeme posoudit. Ale místo, aby na ně premiér klidně a normálně odpověděl, pouští se na tiskové konferenci do novinářů.
Podle českého premiéra novináři vydírají politiky, podplácejí policii a ohrožují „skupiny obyvatel“. Všechno jsou to úsměvné konstrukce, které by nestály na řeč, kdyby je Topolánek nepronášel vzrušeným hlasem a zároveň nevytahoval na stůl tu už tolik ohranou kartu regulace svobody slova, tedy „zpřísnění tiskového zákona“.
Čím novináři vydírají? Příklad uvedený Topolánkem je velmi slabý. Reportér časopisu Týden se prý domáhal jeho vyjádření s tím, že když na otázky neodpoví, nesmí se divit, co v článku bude. Ale to je holá pravda, byť možná neobratně či netakticky formulovaná. Politici se to tak učí na prvním PR školení. Topolánek dostal nabídku ovlivnit vyznění článku svým stanoviskem. Je čistě na něm, jestli ji odmítne (třeba proto, že postup novináře považuje za formální), anebo využije.
Stejně nesmyslné je i obvinění z „ohrožování skupin obyvatel“. Toho se média měla dopustit tím, že zveřejnila, kde nyní premiér bydlí a kam se chce stěhovat. Myslí to Topolánek vážně? Těžko bychom v Evropě hledali demokratickou zemi, ve které se tají, kde předseda vlády bydlí.
Že tam ten český bydlí s milenkou a nemanželským dítětem, je české specifikum, ale na věci to nic nemění. Bulvární tisk je teď zrovna v tvrdé konkurenční válce, takže nemůžeme čekat, že se bude chovat zdrženlivě. Zájem o premiérovo soukromí nelze novinářům zatrhnout. Topolánek by si měl zvyknout, že je veřejnou osobou.
Zdaleka největším Topolánkovým faulem je ovšem obvinění z toho, že jsou média „zaplacená“ a že pracují „na objednávku Paroubka“. Nechme stranou divný jazyk („Divím se, že mu to žerete“), už jsme si ostatně všichni zvykli, že Mirek Topolánek je primitivní hulvát. Má taky světlé stránky, tak mu to zatím spíše odpouštíme.
Ale obvinění z korupce je laciné a zbytečné. Za sedmnáct let jsme se nesetkali s případem, kdy by nějaké médium či konkrétní novinář psali za peníze a na objednávku. České žurnalistice lze jistě vyčítat mnoho prohřešků týkajících se například profesionality novinářů či žurnalistické etiky. Bavme se o nich. Ale nemluvme o žádné mediální konspiraci, protože zkrátka neexistuje. Je pouze paranoia politiků, kteří svou neschopnost komunikovat svádějí na úplatnost médií.
Je zábavné sledovat Dalíka a Tlustého, jak se vzájemně obviňují, že novináři pracují na objednávku toho druhého. Jeden se ometá kolem premiéra a druhý zas kolem mladé ambiciózní slečny. Oba se chovají jak malé děti, a když se o ně novináři začnou zajímat, nenapadne je nic jiného než poplašeně kvičet: je to zaplacené, stali jsme se obětí komplotu.
Topolánkovo chování je dnes často srovnáváno s hulvátským mediálním nihilismem bývalého premiéra Zemana. Jeden rozdíl však mezi oběma politiky je: Zeman žurnalisty opovrhoval od samého počátku, a bylo mu celkem jedno, jestli o něm píší dobře, anebo špatně. Byli pro něj obtížným hmyzem, který od sebe odháněl a urážel. V tom byl až obdivuhodně konzistentní. Nikdy také novinářům nevyhrožoval, že jim zatne tipec nějakým zákonem.
Podobně pro Klause byli novináři „největší nepřátelé lidstva“, což byl výrok, který současného prezidenta proslavil ve světových médiích skoro stejně jako jeho názory na globální oteplování. Ale to neznamená, že by s novimnáři nějak aktivně bojoval. Chová se k nim slušněji a korektnějni než Zeman, ale opovrhuje jimi stejně. A umí jim to dát najevo.
Proč jsou Topolánek a Paroubek tak jiní? A proč pořád vytahují ten nesmysl s tiskovým zákonem? Je přece jasné, žežádné výrazné omezení svobody slova prostě v české společnosti nemůže projít. Tisk nelze regulovat, a jakýkoliv politik se o to pokusí, vydá se na sebevraždednou misi.
Často se cituje výrok jednoho z „otců“ americké demokracie Thomase Jeffersona. Ten kdysi napsal: „Kdybych si měl vybrat mezi vládou bez novin a novinami bez vlády, budu radši pro to druhé.“ Méně známý je jiný Jeffersonův výrok: „Dnes nelze věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, neboť ji vtáhli do toho znečištěného prostředku.“
Jaký je mezi oběma výroky rozdíl? Ten první napsal idealista přemýšlející o politice a médiích. Ten druhý napsal politik, který s médii učinil konkrétní zkušenost.
vystavil Miloš Čermák v
22:00
Komentáře: 0:
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka