Úvaha o lidech, co dělají rádi svou práci

Ve filmu Gympl je scéna, kdy rozjaření studenti nastupují po mejdanu do taxíku a s překvapením zjistí, že za volantem sedí jejich učitel fyziky. To je scéna vskutku jako ze života. Nemáte taky pocit, že za volantem taxíků sedí čím dál víc středoškolských učitelů, vysokoškolských doktorandů či výzkumných pracovníků? A stýská se vám po starých dobrých taxikářských gaunerech?

Místo nich křižují silnice nudní slušňáci, kteří úzkostlivě dodržují předpisy, mají inteligentní názory (kdo chce něco takového poslouchat v jednu v noci?) a v půlce cesty vám plačtivě sdělí, že už mají čtyři trestné body. Také pasažéry neokrádají, ale snaží se to dohnat jinak.

Nedávno jsem jel domů po dálnici D1 taxíkem rychlostí devadesát kilometrů v hodině. To máte na prázdné tříproudé komunikaci intenzivní pocit, že auto stojí. Taktně jsem řidiče upozornil, že se už celkem těším do postele a že bych se do ní do rána rád dostal. Odpověděl mi, že jezdí tak, aby neměl větší spotřebu než šest litrů na sto kilometrů.

Existují samozřejmě výjimky. Když jsme před týdnem jeli s manželkou na letiště, vyskočil z přivolaného taxíku asi padesátiletý týpek v kožené bundě a baseballce. Už když mi řekl "Šéfe, kam to bude?", začalo mi být jasné, že máme tu čest s panem taxikářem.

Řekl jsem, že pojedeme na letiště. Bylo pět hodin odpoledne a pražské ulice se zdály ucpané beznadějněji než jindy. "Pořebovali bychom tam být za třicet minut ...," řekl jsem nejistě, protože jsem se bál, že se mi vysměje. Jenže ten chlápek zjevně pookřál. Bylo vidět, že je rád, že mu někdo dal úkol hodný opravdového taxikáře. "Šéfe, já vás tam dostanu. Žádnej strach."

Nejsem expert na silniční zákon, ale odhaduji, že by našeho taxikáře stálo jen prvních deset minut jízdy tak třicet až čtyřicet bodů. Ujeli jsme několik desítek metrů v protisměru (z toho polovinu po magistrále), dvakrát jsme v opačném směru projeli jednosměrku a třikrát vjeli do zákazu vjezdu. Například jsem nikdy neprojel Strossmayrovým náměstím nahoru do ulice Milady Horákové jinak než tramvají. Teď poprvé to bylo v autě. "Tohle je V.I.P. trasa," zachechtal se.

"Byli bychom neradi, kdybyste kvůli nám dostal pokutu," řekla moje žena, která je hodná a nechce nikomu působit problémy. "Pokuta není problém," odvětil. "Já vím, ty body," řekl jsem. Ale zavrtěl hlavou. "Body taky nejsou problém." "Tak co je problém?", zeptali jsme se já a moje žena téměř současně. "Když nás zastaví, tak nás nejmíň na deset minut zdrží. A vám uletí letadlo. To je problém!", řekl.

Když jel po Letenské pláni (samozřejmě po kolejích a minimálně stovkou), zahlédl v dálce policisty. "Vidím vás, parchanti," zachechtal se, ale místo aby se poníženě zařadil do kolony, tak ještě přišlápl plyn. Nervózně jsem pohlédl na hodinky, protože policejní popotahování se zdálo být nevyhnutelné. Ale ta neuvěřitelná drzost, s kterou jsme kolem hlídky prosvištěli po kolejích, nějak zafungovala. Policisté nás ignorovali, jako bychom byli vzduch.

Abych to zkrátil, na letišti jsme byli za 22 minut. To byl neuvěřitelný, téměř neopakovatelný výkon. A to ani nemluvě o třech historkách a jedné lehce vulgární anekdotě, které nám náš řidič stačil povědět. Bylo proto zcela adekvátní, že částku navýšil zhruba o 100 korun, které za stejnou trasu platíme normálně.

Pozorovali jsme ho, jak nám elegantně vyložil kufry na letištní vozík, cvrnkl prsty do kšiltovky a naskočil zpátky za volant. Kéž s tím chlápkem zase někdy pojedu, napadlo mě.

A nahlas jsem své ženě řekl: "Stejně je krásné, když někdo dělá rád a dobře svou práci."