Crrrrr!

Líbí se mi fráze, že někdo křičí, jako když ho "na nože bere". Dobře popisuje zvuky vyluzované především malými dětmi. A taky je to přesně to, co si představuji, když se takový jekot ozve v nějakém uzavřeném prostoru, třeba v tramvaji nebo autobuse. (Kromě toho se mi líbí starý vtip, že "děti a pšouky snese člověk jen ty svoje", ale to sem nepatří).

Když tenhle zvuk prořízl relativní klid v autobuse, ve kterém jsem dnes ráno jel do práce, tak to většinu lidí překvapilo. Žádný kočárek ani maminka s kojencem nebyly v dohledu! Zkoumavé pohledy ustaly, když asi čtyřicetiletá žena vytáhla z kapsy mobilní telefon. Bylo to zvonění! Měl jsem chuť ten přístroj popadnout a vyhodit z okna, ale po zbytek cesty se bavila se svou přítelkyní.

Připomíná mi to, jak před časem bylo v módě naopak sexuální vzdychání. Byl jsem několikrát u toho, když takový telefon zazvonil někomu na veřejnosti. Většinou to byly pěkné trapasy. Jednou jsem ve frontě do kina byl svědkem toho, jak se kvůli pár vzdechům pohádali manželé středního věku. Pokud si vzpomínám, tak ona uraženě odešla, zatímco on šel do kina sám.

Takže teď dětský řev? Proč ne, třeba jdou do módy odstrašující zvonění. V tom případě je jen otázkou času, kdy v přeplněném dopravním prstředku uslyšíme vrtání zubařské vrtačky, chybové hlášení Windows anebo třeba kultivovaný hlas postarší úřednice: "Dobrý den, tady finanční úřad!"

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme).