Jak uběhnout maraton za 100 dní?

Můj kamarád Miloš Škorpil napsal knížku "Jak uběhnout maraton za sto dní". Pomohl jsem mu ji napsat a připravit do tisku, protože to považuji za skvělý nápad. A protože běžet maraton je pozoruhodný, mimořádný zážitek. Přeji ho každému. Koho tato knížka nebo maraton obecně zajímá, nechť v úterý přijde odpoledne (kdykoliv mezi dvanáctou a třetí) na Václavské náměstí do Domu knihy Kanzelsberger. Miloš Škorpil tam na běžícím pásu poběží první maraton v knihkupectví na světě. Takovou autogramiádu nejen Praha ještě nezažila.

Mockrát se mě lidé ptali: "Myslíte si, že bych mohl maratón uběhnout i já?" To bylo v době, kdy jsem se stal jedním z nejznámějších českých maratonců. Z jednoduchého důvodu: proslavil jsem se sám. Jako novinář jsem se sám sobě coby maratónci stoprocentně věnoval.

Svůj první maratón jsem uběhl v roce 1995 jako reportér časopisu Reflex. Nevím, čí to byl nápad, jestli můj, anebo někoho z redakce. Jistě si pamatuji pouze to, že nebylo v plánu, abych doběhl až do cíle. Tehdy se v Praze poprvé běžel Pražský mezinárodní maratón, který byl u nás prvním masovým maratónem městského typu. V Reflexu tehdy byly módou reportáže typu "na vlastní kůži". Reportéři se na omezenou dobu stávali například popeláři, vyhazovači v nevěstinci či daňovými podvodníky. Já jsem se stal na čtyři hodiny, osm minut a šestnáct vteřin maratóncem.

Přesně tak dlouho trvala má cesta ze startu do cíle. Byl to děsivý, ale zároveň mimořádně povznášející zážitek. Byl jsem z něj zcela u vytržení a napsal o tom třístránkovou reportáž. Dostal jsem pak mnoho jízlivých dopisů od čtenářů, kteří poukazovali na to, že s tak špatným časem ještě asi žádný maratónec světa neměl tak velkou publicitu. Asi měli pravdu.

Běhal jsem čas od času už předtím, ale právě po mém prvním maratonu se mi pravidelné běhání stalo posedlostí. Nebo spíš každodenní radostí. Díky běhání jsem poznal spousty míst na světě jinak než jako obyčejný návštěvník: když si v šest ráno jdete v cizím městě zaběhat, vidíte věci a zažijete situace, které se jindy zažít nedají. A díky běhání jsem poznal spousty fajn lidí.

Jedním z nich je Miloš Škorpil. Napsal mi před pár lety mail, že běží napříč republikou a jestli se k němu nechci připojit. Na pár desítek, maximálně nějakou tu stovku kilometrů. Běžel jsem s ním asi patnáct kiláků po kolínské silnici.

Pamatuji se, že mně řekl, že si vzpomíná, jak mě na posledním Pražském maratonu předbíhal. "Bylo to na rohu nábřeží a Revoluční." To mě překvapilo. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak to byl zhruba tak třicátý kilometr. Že by mě tenhle zkušený ultramaratonec předběhl až tak pozdě? Přiznám se, že mě to zalichotilo. Ale pak Miloš na vysvětlenou dodal: "Já jsem tehdy běžel z Vídně." Ukázalo se, že si Pražský maraton "střihl" jen jako takové "vítězné kolečko" na závěr jednoho ze svých šílených ultraběhů.

A právě s Miloše Škorpilem jsme napsali knížku "Jak uběhnout maraton za 100 dní". Její premisa je jednoduchá: maraton může uběhnout (a nakonec uběhne!) každý, kdo se pro to rozhodne. Proč tedy číst knížku? Protože budoucím maratoncům zkušenosti pomohou. Samozřejmě by je získali i sami, ale v případě maratonského tréninku je to často velmi bolestné. A hlavně zbytečné.

Miloš Škorpil poběží příští týden tři maratony: první v pondělí v prodejně Adidas (křest knihy), druhý v úterý na Václavském náměstí (autogramiáda a první maraton uběhnutý v knihkupectví na světě!) a třetí v neděli v New Yorku. Zvu vás srdečně například na ten druhý. Začíná přesně v poledne, předpokládaný "doběh" do cíle je kolem třetí odpoledne. Moc se těším, až Miloš naskočí v kultivovaném a elegantním prosředí Domu knihy na Václavském náměstí na pás ... o rozdá si to s tou slavnou tratí. Přijďte.