O podstavci

Odposlechnuto opět u piva. Řeč přišla na dvaceticentimetrový stupínek, který před loňskými volbami dala Česká televize tehdejšímu premiérovi Paroubkovi, aby při televizním duelu nebyl menší než Mirek Topolánek. "Já říkám, že si na to neměl vlízt," tvrdí rezolutně novinový reportér.

Televizní režisér se hájí. "To není žádnej problém. Na západě se to při debatách běžně dělá. Aby ten, kdo je malej, neměl psychologickou nevýhodu."

Ale to novinového reportéra rozlítí. "Takže když já půjdu do televize na debatu s nějakým hercem, tak mi řeknou: Byl byste tak hodnej a navlík si tady masku Delona? Abyste s tím svým ksichtem neměl psychologickou nevýhodu?"

"Mně se Delon nelíbí," řekne jistá redaktorka.

Dobré téma! A přesvědčivý argument. V debatě pokračuju o půl hodiny později s jiným kolegou. Rozvíjíme tu myšlenku s tím, že by se požadavek veřejnoprávní férovosti neměl omezovat jen na výšku a vzhled. Co třeba když se před televizní kamerou sejdou hloupý a chytrý politik? Neměl by by ten hloupý dostat nějaké tabletky, aby byl dočasně chytřejší?

"Takový tabletky nejsou. To mi přijde jednodušší toho chytrýho dočasně oblbnout."

"To je pravda. Takovejch preparátů je spousta," souhlasím.

"Jenže asi žádnej není tak silnej, aby normálního člověka oblbnul na úroveň ...", a jmenuje jistého politika, který to svého času dotáhl hodně daleko. Ach ano. Na něj jsem nepomyslil!

Když jedu domů, tak v taxíku slyším půlnoční zprávy. Zmiňují zrovna toho politika, o kterém jsme před chvílí mluvili. Že je soukromá osoba, nemusí prý nikomu nic vysvětlovat a má sto miliónů. Nebo tak nějak.

"Nemáte nějakej prášek?", ptám se taxikáře. Kouká se na mě jako zjara. A to v rádiu zrovna říkají, že zítra už bude asi sněžit.