Café Dinitz

Když jsem v jídelním lístku četl "kuřecí srdíčka", představil jsem si něco na způsob obalovaných a smažených kuřecích kousků a lá "chicken nuggets" v McDonald´s. Chyba lávky! V mém oblíbeném podniku Café Dinitz jsou "kuřecí srdíčka" opravdu kuřecími srdíčky! Můj spolustolovník je vegetarián (na fotografii můžete zahlédnout pohublou ruku a nějaké nudle s omáčkou), a tak neopoomene zdůraznit,kolik kuřat muselo kvůli mému obědu zahynout. "Kolik?", ptám se škodolibě, protože vím, že má srdíčka na talíři ani nemůže mít přesně spočítané. "Hodně," říká.

Restaurace Café Dinitz je v ulici Na Poříčí v paláci YMCA. Ano, v té budově, kde je v suterénu ten podivně dlouhý a ještě podivněji úzký bazén, kde jsem se před pětatřiceti lety učil plavat. A kde jsem se jeden pátek roku 1972 - patrně předávkován bazénovým chlórem - ošklivě poblinkal. Dodnes si to pamatuju, protože jsem ve svém životě blinkal jen dvakrát nebo maximálně třikrát, a tak je to jeden z mých nejsilnějších zážitků. Jsem si stoprocentně jist, že jídlo v Café Dinitz žádný takový problém nezpůsobí.

Tahle restaurace je jen pár kroků od mé kanceláře. Konkrétně asi třicet kroků, to když k opuštění své kanceláře ve čtvrtém patře použiju výtah pater noster a dojedu do přízemí, kde restaurace sídlí. V době oběda je tu klidná až lenošivá atmosféra, poznamenaná stylem art deco. To neplatí pro večery, kdy zde hraje živá hudba.

Jsem příznivcem seriálu Ally McBealová, který jsem si koupil kompletní na Amazonu na DVD, a vždycky jsem hrdinům seriálu záviděl jejich "bar", do kterého se po pracovní době dopravili výtahem a všechny ty životně důležité problémy řešili na pozadí autentické barové hudby. A když píšu "barová hudba", nemám tím na mysli levný šunt pro turisty, ale ani kvalitní jazz s pražských klubů, kde se člověk bojí cinknout sklenkou a kde se každé zafoukání do trubky vytleskává jako sólo Louise Armstronga. Myslím, že by se Café Dinitz mohla stát mým "barem".