MÉDIÁŘ: Tošovský? Samé dojmy, žádné pojmy

Selhání českých médií se jmenuje „kauza Tošovský“. Bývalý premiér a guvernér centrální banky byl neúspěšným kandidátem Ruska na post šéfa MMF. O tom, proč a jak tuto nabídku dostal, jsme se však nic nedozvěděli. A to přesto, že právě tento aspekt je nejzajímavější.

Čí to byl v Rusku nápad? Kdo Tošovského oslovil a jak dlouho si on nabídku promýšlel? A řekl o ní dopředu někomu v Česku? To vše jsou zajímavé otázky. Na názorových stránkách se Tošovského kandidatura hojně komentovala, na názory politiků či velmi často nejmenovaných odborníků se však omezilo i zpravodajství. Jinak řečeno, samé dojmy, ale žádné pojmy.

Shrňme si chronologii událostí. Neoficiální informace o Tošovského kandidatuře se v českých médiích objevily 21. srpna, což je pikantní v tom, že jde o výročí ruské invaze v roce 1968. Dostaly se k nám oklikou ze světa. Že Rusko navrhuje do MMF českého kandidáta, pravděpodobně neúmyslně prozradil jihoafrický ministr financí na schůzce s ministry dalších afrických zemí. V Česku o tom jako první informovala regionální tisková agentura RTA. Tu pak také citovala ČTK, respektive i většina dalších médií.

České politiky, ale i média tahle zpráva evidentně zaskočila. Noviny referovaly pouze o tom, co informace o Tošovského kandidatuře vyvolala v Čechách. Jenže to by se dalo shrnout do jediného slova: rozpaky. Ukázalo se, že vláda o ruském záměru nevěděla a že Tošovského nominaci pravděpodobně nepodpoří.

Jenže to je málo! Žádnému médiu se nepodařilo mluvit přímo s Tošovským, pouze ČTK vydala o den později jeho oficiální prohlášení. Noviny čtenářům barvitě vylíčily, jak je Tošovský ve vztahu k novinářům málo vstřícný a uzavřený, a že s médii vlastně nemluvil nikdy. Jenže to čtenáře nemusí zajímat. Ti chtějí informace.

Ty novináři nezískali ani v Rusku. S nápadem na Tošovského nominaci přece někdo musel přijít, prosadit ho a nakonec realizovat. Mezi ruskými úřady a bývalým českým premiérem určitě proběhla mnohá jednání. Ale ani o nich nevíme nic. Noviny pouze stokrát omlely oficiální prohlášení ruského ministerstva financí, že Tošovský je „správný člověk ve správné chvíli na nespráívném místě“.

Bývalý český premiér je šéfem Ústavu pro finanční stability, a ten je zase součástí Banky pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji. Ale co přesně Tošovský dělá a jaké je jeho postavení, jsme se z tisku také nedozvěděli. Žádná redakce do Basileje nevypravila svého člověka, aby zjistil podrobnosti a pokusil se Tošovského kontaktovat. Lidové noviny „uvařily“ článek z toho, jak se neúspěšně pokusily spojit s Tošovským prostřednitvím jeho sekretářky. Vyznělo to však spíše jako parodie na žurnalistiku.

Zato ovšem snad ve všech novinách vyšly komentáře. Všechny byly podobné: prezentovaly Tošovského jako tajemného muže zaměřeného na svou kariéru, připomněly jeho členství v komunistické straně i údajné angažmá v ekonomické rozvědce, zabývaly se jeho blízkým vztahem k bývalému prezidentovi Havlovi (ten také jako jeden z mála Tošovského kandidaturu přivítal).

Komentář je hezká věc, a pokud ho napíše dobrý autor, může být ozdobou novin. Jak ovšem v roce 1921 napsal šéfredaktor bristkého Guardianu C. P. Scott: „Comment is free, but facts are sacred“. Komentář může být jakýkoliv, ale fakta jsou tím podstatným. A fakta jsou nedotknutelná. Známou a hojně citovanou větu lze přeložit i trochu jinak: komentáře jsou „zadarmo“. S nadsázkou řečeno noviny nic nestojí. Ovšem získat fakta je často nákladné a obtížné. V kauze Tošovský se to českým médiím nepovedlo.

Samé názory, žádná fakta. Tak lze charakterizovat referování médií mezi oznámením Tošovského kandidatury a jeho slyšením v sídle Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu v druhé polovině září. A i o jeho obsahu jsme se dozvěděli hlavně díky agenturnímu zpravodajství. O Tošovského záměrech s Mezinárodním měnovým fondem psaly nejdetailněji Hospodářské noviny, které poněkud konspiračně uvedly, že čerpají z textu „řeči, kterou mají HN k dispozici“. Ovšem i to bylo značně přehnané. Zmíněný text byl už o den dřív zveřejněn na oficiálních internetových stránkách MMF.

Celkem dobře to ukazuje mizérii české žurnalistiky, a v tomto konkrétním případě hlavně ekonomické. Máme na trhu tituly, které se chlubí, že vědí to, co ostatní ani netuší. Jenže v Tošovského případě nemá potuchy vůbec nikdo. Čeští investigativní reportéři „vypátrají“ vždy ty informace, jejichž zveřejnění je pro někoho výhodné. Jinými slovy jim ty informace někdo „šoupne“ a oni sehrají part „užitečných idiotů“.

Téměř jistě to platí o kauze Grossových stamiliónových akcií, jakkoliv je to kauza skandální a zajímavá. Ale je zřejmé, že její medializace někomu dobře poslouží. V případech, kde na zveřejnění mimořádně zajímavých informací nemá zájem nikdo (viz kauza Tošovský), nezjistí naše reportérské hvězdy nic.

Celkem případně se do sebe ohledně Tošovského pustily dva deníky: Lidové a Hospodářské noviny. Nejprve bývalého guvernéra v LN kritizoval Martin Weiss, poté ho okřikl v HN Jan Macháček, a toho zase v LN okřikl Jaroslav Plesl. Celkem správně kritizoval Macháčka za větu: „Bylo by též dobré vědět, kde ten nápad na Tošovského kandidaturu vznikl.“

Ano, tam je zakopán pes. Podle Plesla si Macháček tahá triko a snaží se budit dojem, že on o Tošovského kandidatuře vše ví, ale nikomu to nepoví. Pravda však asi bude prozaičtější, a o to smutnější: O téhle věci nemá ani páru vůbec nikdo.