Namířil jsem objektiv ...

… na rostbífový salát s parmazánovými krutóny a zmáčkl spoušť. Ale ještě dřív, než jsem fotografii stačil zkontrolovat na displeji, stál u mého stolu číšník. „Něco není v pořádku?“, zeptal se.

Odpověděl jsem, že právě naopak. Pizza na talíři vypadala skvěle a já se nemohl dočkat, až se do ní pustím. „Ale vy jste si to jídlo fotografoval,“ řekl. Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem dlouho abstinující bloger, který do „toho“ zase spadnul, a že jsem se – inspirován jednou zahraniční stránkou – rozhodl fotografovat po dobu jednoho měsíce každý den svůj oběd.

Ale protože jsem v tom hlase cítil určité nepřátelství, nebo minimálně konfrontační tón, řekl jsem podobně nabroušeně: „No a co má být?“ Číšník nepatrně znejistěl. Rozhodl jsem se proto využít momentální převahy a pokračovat v ofenzívě: „Je snad ve vaší restauraci fotografování jídel zakázáno?“

To zabralo. Muž zalapal po dechu, řekl „Moment!“ a zmizel za dveřmi vedoucími pravděpodobně do kuchyně. Pochopil jsem, že mé vítězství je pouze dočasné, a neztrácel proto čas. Posunul jsem svůj talíř s pizzou blíže k oknu a udělal několik dalších snímků. Italská restaurace byla poloprázdná, takže mé poněkud extravagantní chování prošlo bez větší pozornosti.

Budou fotografie jídla na mém blogu někoho zajímat? Upřímně řečeno, nemám nejmenší ponětí. Ale osobně mám takové snímky rád a vyhledávám je, a to jak v časopisech, tak na webu. Rozumím neobvyklé slovní vazbě „jíst očima“. Prohlížet si pečlivě připravené a hezky upravené pokrmy je ta druhá nejlepší věc, kterou s nimi můžete udělat.

Navíc jsem zrovna minulý týden četl v New York Times článek o tom, jak si vyhlášené manhattanské restaurace předcházejí právě blogery. Restauratéři totiž zjistili, že když se o jejich podniku objeví zmínka na nějakém čteném blogu, má to větší efekt, než když vyjde recenze v papírových novinách. Někteří restauratéři proto blogerům poskytují slevy, a taky pro ně pořádají speciální večirky. S jídlem zadarmo, pochopitelně.

Ne že bych čekal, že za svůj rostbífový salát nebudu muset platit. Ale už si dovedu představit, jak ten úslužný čulibrk přisviští po obědě s čokoládovým dortíkem a se slovy „Na účet podniku, vážený pane blogere!“ ho položí přede mě. Případně přivede majitele, který mi z láhve nejlepšího koňaku – schované pod barovým pultem pro nejváženější hosty – naleje sklenku a potřese pravicí.

Jenže houby s octem! Nestihnu ani sníst první osminku pizzy, když je ten tučňákovitý mamlas zpátky. „Právě jsem mluvil s majitelem. Fotografování a filmování bez výslovného povolení je v naší restauraci zakázáno!“ Odpovídám mu něco v tom smyslu, že pizza i salát jsou moje a že si je tudíž můžu fotografovat, jak chci. „Pizza je vaše, ale talíř patří naší restauraci,“ odpoví na vše připravený číšník.

Potlačím nutkání vzít salámovou pizzu do ruky a plácnout mu ji do obličeje. Místo toho na něj namířím objektiv a zmáčknu spoušť. „Dám vaši fotku na svůj blog, vy fanatiku!“, zasyčím zlostně. Muž zkoprní, ale pak se rychle vzpamatuje. „Budete platit hotově, nebo kartou?“

(Na fotografii jsem se svým sousedem Rosťou, s kterým mě spojuje radost z dobrého jídla i pití).