MÉDIÁŘ: Co pomůže Syndikátu? Ehm ... novinář za mřížemi

Když je něco k ničemu, tak se poněkud tajuplně říká, že je to "na dvě věci". O Syndikátu novinářů se už poměrně dlouhou dobu ví, že je pouze na jednu věc: totiž dobře vypadající novinářskou průkazku, s kterou lze bezplatně navštívit například různé galerie nebo muzea.

Kritika profesního sdružení žurnalistů je tak mnoho let stejná. Syndikátu se vyčítá především to, že do svých řad nezískal aktivní a renomované novináře a že mezi jeho členy jsou buď hlavně senioři, anebo naopak ti, kteří s touhle profesí začínají.

V tomto smyslu není v článku zveřejněném počátkem října v časopise Respekt nic objevného. Autorka v něm kritizuje Syndikát za to, že na výhrůžky premiéra Topolánka, týkající se zpřísnění tiskového zákona, reagoval až s devítidenním zpožděním. Nezájem zkušených novinářů o práci Syndikátu pak demonstrovala na řadě důležitých žurnalistických jmen: jednak šéfredaktorů významných médií a jednak několika známých reportérů: například Sabině Slonkové, Ivanu Medkovi či Jindřichu Šídlovi.

Potud nic nového. Nová a překvapující je však okamžitá, a zároveň značně podrážděná reakce samotného Syndikátu. Miroslav Jelínek a Jan Punčochář, tedy předseda a místopředseda novinářské organizace, napsali se zmíněným článku velmi ostrou polemiku. To je dobré znamení. Do této doby vedení Syndikátu většinou mlčelo. Jestliže teď už nechce být otloukánkem, je to minimálně signál, že si svou izolaci v českém novinářském světě uvědomuje. Diskuse je dobrý začátek, jak z ní ven.

Polemika je zajímavým textem, na kterém je pozoruhodné nejen to, že jsou pod ním sice podepsaní dva autoři, ale sám text je psaný v jednotném čísle. Z toho plyne, že ho zjevně napsal pouze jeden z nich, zatímco druhý připojil podpis. Tou "horkou hlavou" je asi Jan Punčochář, rozhlasový redaktor, který je nejmladším a také asi nejaktivnějším členem vedení Syndikátu.

Pevnou půdu pod nohama mu v polemice zajišťuje poměrně zásadní chyba, jíž se autorka člábku v Respektu dopustila. Syndikát vydal své prohlášení k výrokům premiéra Topolánka nikoliv s více než týdenním zpožděním, nýbrž ještě týž den, kdy byly vyřčeny. A rozeslal je také médiím, což lze doložit. Východisko a také důvod k napsání článku se tak sesypaly jako domeček z karet.

Na hlavních argumentech kritiky Syndikátu to však nic nemění. Je nesporným faktem, že tahle organizace aktivní a úspěšné novináře nepřitahuje. Činovníci peskují autorku za to, že s dotazem na členství oslovila několik šéfredaktorů předních médií. Ti prý "ani být členy nemohou", protože rozhodují o zaměstnávání nebo propouštění jiných novinářů. To je však unfair argument, protože o žádném takovém pravidlu není ve stanovách Syndikátu ani slovo. Jde prý pouze o praxi, kterou tato organizace uplatňuje. A nic to nemění na tom, že šéfredaktoři vlivných deníků se na Syndikát dívají skrz prsty.

Jak to tedy je doopravdy? Je Syndikát "spolkem neviditelných", jak napsal Respekt, anebo dokonce "spolkem bezvýznamných", jak vyplývá z kontextu? Těžká otázka. Jakékoliv generalizace jsou ošidné: v řadách Syndikiátu i mimo ně jistě najdeme spoustu skvělých novinářů, a tak šermovat jmény je dobré pro účely polemik, ale nikoliv zjištění objektivní reality.
Zajímavější by bylo zveřejnění "tvrdých" statistických dat, kterými jistě Syndikát disponuje, případně si je může opatřit. Například: kolik členů Syndikátu zaměstnávají vybrané renomované redakce (ať už celostátních deníků, časopisů nebo rozhlasového či televizního zpravodajství). Je to polovina, čtvrtina, anebo ještě míň z celkového počtu redaktorů?

Případně naopak, jaké procento členů je takzvaně aktivních - a aktivitu nechť si definuje sám Syndikát. Kuříkladu by se tím rozumělo to, že daný člen v určitém období buď v nějakém médiu pracoval, anebo pro něj připravil aspoň příspěvek.

Taková data by byla dobrým východiskem pro snahu učinit členství v Syndikátu zajímavější pro větší počet novinářů. Sám například členem nejsem, a neznám mnoho kolegů, kteří by byli. Ale na druhou stranu neznám nikoho, kdo by členství odmítal z nějakých principiálních důvodů. Nejsme členové, protože k tomu zkrátka nemáme důvod.

V polemice šéfů Syndikátů jsem zmíněn i já osobně, respektive můj argument, proč se novináři tak málo angažují: prý proto, že minimálně v Praze nejsou žádní nezaměstnaní novináři. Jinými slovy aktivní novináře netíží žádné výraznější problémy. Když už se dostanou do konfliktu například se svým zaměstnavatelem, lehce najdou místo jinde.

To je pravda, znám však ještě jeden provokativnější důvod. My novináři jsme si zvykli na příliš velké pohodlí až určitou nedotknutelnost nejen ve svém pracovním poměru, ale v rámci celé společnosti. I vzhledem k nedávné historii je svoboda slova braná v Česku jako absolutní priorita, a občasné výhrůžky politiků, jako byly naposled třeba ty Topolánkovy, jsou jen bezzubé rituální tanečky. Většina nás novinářů má pocit, že nám nic nehrozí.

Chvála Bohu. Je skvělé žít v zemi, která pro práci médií nabízí takové podmínky. Jenže kvalita žurnalismu jde ruku v ruce nejen se svobodou slova, ale i odpovědností. A ta může vyrůstat pouze z určitých daných mantinelů.

I v těch zcela demokratických zemích se někdy stává, že novináři jdou do vězení. Ne za své názory, nýbrž za činy, kterých se dopustí v rámci své profese. Může to být třeba neochota prozradit úřadům nebo soudu svůj zdroj, narušení něčího soukromí nebo zveřejnění tajných informací. Co dotčení novináři v takové situaci potřebují, je silná solidarita: jak kolegů, tak co nejširší veřejnosti. V podobných situacích se definují takzvaný veřejný zájem, a také role médií ve společnosti. Klíčovou roli pak kromě samotných médií sehrávají instituce typu Syndikátu novinářů.

A právě to by s nadsázkou řečeno mohl být dobrý důvod, proč mít silnou a fungující novinářskou organizaci. Statut žurnalisty potvrzený jakousi legitimací takovým důvodem není, a to zvlášť v éře Internetu. Ale novinář za mřížemi? To je zatraceně dobrý důvod. Současní kritici Syndikátu nechť se modlí, ať se tímto důvodem nestanou oni osobně. To by pak bylo to, čemu se říká "ironie osudu".