Skandál kolem knihovny? Politika za to nemůže

Velké věci jsou v době svého vzniku často kontroverzní. Vyvolávají vášně a rozdělují lidi. Je to tak skoro vždy. Má to logiku, protože velikost nových věcí spočívá v tom, že svou dobu přežijí. Na rozdíl od věcí průměrných a líbivých, které jsou obvykle přijímány vlídně a bez emocí. Proč taky.

Neplatí to však obráceně, totiž že věci přijímané nejednoznačně a s vášněmi jsou vždy výjimečné. Kontroverzní může být hloupost či nesmysl. Proto říkáme, že realizovat velké věci vyžaduje odvahu. Někdy to vyjde a jindy nikoliv. Skoro se chce říct, že mnohem častěji to nevyjde.

To by si měl uvědomit Jan Kaplický a všichni, kteří návrh jeho knihovny dnes vydávají za etalon vkusu či dokonce světovosti. Jakoby se nepochopení zeleného blopu rovnalo omezenosti, neschopnosti dohlédnout si na špičku nosu a příslovečné české malosti. Tak to samozřejmě není.
Jestli současná trapná situace kolem projektu knihovny něco dokazuje, tak je to český amatérismus a lajdáctví.

Příprava a rozhodování o tak velkém a především nákladném projeku musí být stoprocentně neprůstřelné. Ptejme se, proč ředitel knihovny nemá v ruce jasné smlouvy a proč město vyslalo na jednání člověka, který neměl patřičný mandát.

Mnozí ukazují jako hlavní viníky situace pražské zastupitele, kteří se rozhodli projektu zabránit. Takové je vidění většiny médií. Prezentujeme politiku jako něco nízkého, co brání pokroku a realizaci velkolepých věcí. Jenže to je nejen hloupé, ale dokonce nebezpečné! Krmí to tu českou potřebu vidět politiku jako něco špatného a zpátečnického.

Knihovna se staví z našich peněz, a je to suma ohromná, dokonce i v relacích státního rozpočtu. Politici mají nejen právo, ale dokonce povinnost o takové věci rozhodnout. Z té povinnosti se pak odvíjí odpovědnost. Chybou proto není, že se politika plete do architektura. To může tvrdit jen hlupák.

Chybou je, že se to děje až teď. V tom je český amatérismus, který neumí dát běžným procesům jasná a nezpochybnitelná pravidla. Ne, tady se něco peče v polopřítmí a napůl nelegálně. Odpovědným lidem je to jedno („Budova knihovny? No a co?“), zatímco realizátorům to nejspíš vyhovuje. Další typicky česká vlastnost: hodíme problém do placu, a „ono“ to nějak vyhnije.

Zastupitelé jsou proti Kaplického knihovně z jednoduchého důvodu: protože můžou. V normální zemi by rozhodovali ještě předtím, než by byla soutěž vyhlášena a než by do ní stát nalil první velké peníze. Vůle zastupitelů se měla zračit v podmínkách soutěže. Dnes měli být pražští politici už „obestavěni“ zdmi nerozbitných smluv.

Proto platí, že jestliže se nyní stavba Kaplického blobu zastaví, bude to spíš vina těch, kteří jeho stavbu podporují a prosazují. Jestliže na stavbu vypsali mezinárodní soutěž, museli vědět, že výsledkem bude dílo mimořádné a provokativní. Tedy že vyvolá velký odpor minimálně části věřejnosti. Tím spíš na něj měli být připraveni.

Bylo by dobré tuto odpovědnost přesně určit a pojmenovat. Slyšíme, že projekt spolkl už dvacet milióů. Když někdo nezaplatí jen zlomek této sumy na daních, hrozí mu vězení. I proto bychom měli vědět, kdo tuhle věc zpackal, a nenechat se ohlušit pokřikem, že jakýmsi imaginárním viníkem je česká zabedněnost či neschopnost pochopit moderní umění.

Opak je pravdou, debata o Kaplického návrhu byla korektní a zajímavá. Právo měli vyjádřit svůj názor obě strany, a tak se stalo. Nedá se říct, že by odpůrci stavby nějak hrotili vášně a emoce. Hystericky reagoval spíš Jan Kaplický, který se cítil uražen a zaskočen tím, že se někomu jeho projekt nelíbí. I on s tím měl přece počítat: zvlášť když navrhl něco tak pozoruhodného a zajímavého.

Místo toho jsme slyšeli, že je obětí naší malosti a že Česko nepřijímá lidi, kteří „nebydlí na Václavském náměstí“. Tuhle přihlouplou větu opakoval hned v několika rozhovorech, a v jiném zase řekl, že náš výhled do světa cloní „dva půllitry nad sebou“. Tak moment, tohle tvrdí člověk, který právě dostal možnost postavit jednu z nejvýznamnějších staveb svého života a kariéry?

Nevíme, proč se nakonec pražští zastupitelé rozhodli vzbouřit. Možná jsou pod vlivem primátora Béma, jehož ideologický „guru“ Václav Klaus veřejně pohanil a deklaroval dokonce ochotu se proti její stavbě občansky angažovat. Ale možná byli zastupitelé lidsky dotčeni Kaplického fanfarónstvím. Každopádně je to jedno. Jak už bylo řečeno, základní chyba je v tom, že zastupitelé v této fázi ještě vůbec mohou rozjetý projekt zastavit.

Vznikla situace, jejíž řešení je problematické. Ať totiž bude jakékoliv, nikdo mu už nesmaže politický podtext. Teprve teď dojde k tomu, k čemu nikdy dojít nemělo: totiž že se politika zamíchá s estetickými kritérii.

Debata o návrhu knihovny coby architektonickém díle přestává být svobodná, protože v jejím podtetxtu je politika. Ztrácí tak smysl. Stanoviska „líbí“ či „nelíbí“ se najednou stala politickými deklaracemi. Ale znovu zopakujme: není to proto, že by sama politika byla nějak „škodlivá“. Špatné je, když se s ní neumí zacházet. A to my v Česku zatím neumíme.

I když jedno řešení se možná rýsuje: „násilné“ zastavení realizace ve společnosti vyvolává zajímavý efekt. Kritizují ho totiž i mnozí ti, kterým se nelíbí a byli původně proti němu, například i mezi českými architekty. Je to taková voltairovská variace typu: „Blob se mi nelíbí, ale když už tu soutěž vyhrál, tak udělám všechno proto, aby stál.“

Nenadávejme politikům, ale naopak je požádejme, ať učiní gesto. Ať přehlédnou diletanství těch, kteří stavbu realizují, a ukážou pokoru, která tak moc chybí architektovi. Je to cesta, která způsobí asi nejmenší škody, a řeč není jen o těch finančních. Konec konců, stejnou sumu stojí dvacet kilometrů dálnice. Velká gesta jsou naproti tomu k nezaplacení.

Je tu navíc ta nezanedbatelná naděje, že na Letné bude stát stavba, která přežije svou dobu.