Jak jsme v Londýně viděli hezký film

V poledne začalo pršet, tak jsme si se ženou řekli, že půjdeme do kina. Jen na Leicester Square jsou minimálně čtyři, plus další v okolí, takže se to nezdálo být jako velký problém. Ale nabídka byla překvapivě omezená. Všude hráli stejné voloviny, jako se teď zrovna promítají v Praze.

Pak si žena všimla velkého transparentu BFI 51st London Film Festival nad kinem West End Odeon. "Nezkusíme ten festival?", zeptala se. "Nevím," řekl jsem opatrně. "Nerad bych strávil odpoledne sledováním filmu nadaného pákistánského imigranta, který popisuje křehké duchovní pouto mezi homosexuálním invalidou a indickou prostitutkou nakaženou AIDS." A dodal jsem: "A ještě to ke všemu špatně skončí."

Jenže žena si všimla, že před pokladnou stojí poměrně dlouhá fronta. "Asi dávají něco dobrého!", řekla. "Na festivalech jsou fronty na všecny filmy," namítl sem. Ale nakonec jsme se do fronty postavili, protože mě žena okouzlila historkou, jak se její babička za komunismu postavila do každé fronty, kterou viděla. "A to ani nevěděla, na co stojí?", zeptal jsem se užasle. "Ne," řekla žena. "Mohly to být banány, anebo třeba vložky, ale protože měla deset vnoučat, tak věděla, že se to každopádně bude hodit."

Těsně před pokladnou jsem zazmatkoval a vytáhl londýnský Time Out, abych o filmu aspoň něco zjistil. Podle plakátu vedle pokladny se jmenoval Into the Wild. Trvalo věčnost, než jsem informaci o filmu nalistoval, takže jsem už neměl čas přečíst ani dvacetiřádkovou anonci. Byli jsme na řadě. Přelétl jsem anonci očima a zahlédl jméno Sean Penn. "Tak co?" zeptala se žena. "Kupuj to!", zavelel jsem. "Hraje v tom hollywoodskej herec, tak to snad nebude moc umělecký."

Sean Penn v tom filmu nehrál, ale byl režisérem. A natočil překvapivě dobrý film. Popisuje skutečný příběh dvacetiletého pošuka z dobré americké rodiny, který v roce 1990 věnuje peníze našetřené na studium charitě, zbývající hotovost spálí a vydá se na dvouletou cestu po Americe. Jeho poslední štace je na Aljašce, kde žije sám uprostřed divočiny, hledá souznění s přírodou a nakonec se otráví jedovatými bobulemi.

Je to film o útěku z civilizace a hledání štěstí, což i pro průměrného cynika zní strašně, nicméně je to příjemný a krásný film. Příběh nevypráví chronologicky, ale přitom s jasnou logikou a srozumitelností, bez patosu i citového vydírání. To platí i pro závěrečnou scénu, kdy hlavní hrdina umírá.

Moje žena přesto plakala, ale to není zas takový div, protože ona brečí i u průměrně jímavých večerníčků. Vyšli jsme z kina. Déšť ustal. Z aljašské pustiny jsme byli zase zpátky v centru jednoho z nejkomerčnějších měst světa. Zdálo se mi to příjemné. Žena se z citového prožitku rychle vzpamatovala, protože řekla: "Tak půjdeme nakupovat, ne?"

Tak moment, napadlo mě, neviděli jsme snad právě silný příběh o tom, že skutečně štěstí je jinde než v naší zkomercializované civilizaci? Nespálil hlavní hrdina všechny své peníze? Ale nahlas jsem neřekl nic. Ještě bych se chytil do vlastní pasti, protože má chytrá žena by jistě navrhla, abychom všechny své peníze utratili za její oblečení, a vyjde to nastejno.

Umění dnes nemá vůbec žádný vliv, zatraceně.