Kauza "kráva" ... aneb když jsou prsty rychlejší než hlava

Tomu se říká trapas! Politik s pečlivě pěstovanou image slušňáka napíš své přítelkyni a spolustraničce mail, ve kterém se vulgárně vyjádří o jejich jiné stranické kolegyni. Ale ten mail pak omylem pošle právě jí! Říkáte nebetyčná smůla a ironie osudu? Jistě. Ale stává se to častěji, než si většina z nás myslí.

Důvod je jednoduchý: prsty na klávesnici jsou často rychlejší než naše myšlenky. Píšeme kolegovi nebo známému dopis, který se týká jiného člověka, a pak mechanicky napíšeme právě jeho mail do adresového řádku. Uvědomíme si to v momentě, když zmáčkneme tlačítko odeslat ... ale to už je v 99 procentech případů pozdě cokoliv udělat.

Omyly jsou tak běžné také proto, že s emaily je velmi snadné manipulovat. Zmáčknutím jednoho tlačítka na ně můžete odpovědět (a to buď jen odesílateli, anebo na všechny adresy uvedené v hlavičce), ale můžete je také přeposlat na jiný email. Lehce dojde k průšvihu. Dostanete mail, ke kterému připojíte poznámku typu: "Podívej se, co mi ten pitomec píše", a vše pak nechtěně pošlete zpátky "pitomcovi".

Důsledkem jsou trapasy a nepříjemnosti, ale i vážné problémy jako vyhození z práce nebo dokonce politické krize. Mail Martina Bursíka, který měl směřovat kateřině Jacques, ale unavený politik ho poslal omylem Věře Zubové, je toho dobrým příkladem. Lektoři elektronické komunikace ho budou ještě dlouho citovat. Ale není zdaleka jediným.

Když například BBC v roce 2005 obvinila britské labouristy, že jejich předvolební kampaň má antisemitské odkazy (tehdejší šéf opozičních konzervativců Michael Howard byl na jednom plakátu znázorněn jako židovský obchodník Shylock z Kupce benátského), napsal poradce bývalého premiéra Alastair Campbell, že by BBC "měla jít do hajzlu a psát o něčem důležitém" ("fuck off and cover something important"). Zároveň o novinářích BBC psal jako o "idiotech" ("twats"). Mail však místo do reklamní agentury, která kampaň připravila, poslal moderátoru BBC Andrewovi McFadyenovi. Text byl samozřejmě zveřejněn a Campbell tvrdil, že šlo jen o nevinný žertík.

Podobné nepříjemnosti se pochopitelně nestávají jen v politice, ale i v byznysu. A to i profesionálům. Když v roce 2006 připravoval novinář Fred Vogelstein článek o firmě Microsoft pro měsíčník Wired a požádal o rozhovor některé její zaměstnance, připravila pro ně PR agentura Waggener Edstrom podrobný dvacetistránkový "briefing". V něm popsala, co je Fred Vogelstein zač, jaké psal v minulosti články, jaký je jeho novinářský styl, ale také třeba kde bydlí či jaké jsou jeho soukromé zájmy. Kromě manažerů Microsoftu poslala tento dokument omylem také samotnému Vogelsteinovi. Ten ho zveřejnil na svém blogu a napsal, že měl pocit, jakoby četl svůj "spis z archivu FBI".

A konečně když loni v srpnu testovala policie v asutralském Novém jižním Walesu nový systém elektronické pošty, napsal jeden ze zaměstnanců počítačového oddělení testovací mail s textem: "Zkoušíme možnost zatknout kohokoliv " ("Testing the power to arrest anybody"). Mail se však automaticky rozeslal na asdresy ze seznamu novinářů, kteří dostávají od policie tiskové zprávy. Fejetony a slouky se pak žurnalistům psaly doslova samy.

Dá se těmto nepříjemnostem nějak předcházet? Velmi těžko. Vlastně existuje jediná rada: psát a hlavně posílat všechny maily s chladnou hlavou. Nenechat se vyprovokovat, přemýšlet o důsledcích, nevyřizovat poštu při jiné práci například na přenosném nebo kapesním počítači při poradě). Někteří experti také radí (hlavně horkokrevným manažerům), aby si vytvořili cosi jako dobrovolný "mezistupeň": totiž že napsané emaily hned neodešlou, ale že zůstanou v krátké "karanténě" (například deset minut) ve složce mailů určených k odeslání. V některých mailovacích programech lze dokonce takový postup nastavit.

Takových deset minut někdy dokáže divy.