"Jseš grafoman ..."

... řekl mi s despektem známý, s kterým jsme se náhodou potkali ve městě. "Všichni to říkají," dodal. "Bojí se otevřít plechovku lančmítu, aby z ní náhodou nevypadl tvůj článek."

Cože jen dokazuje, že je to hloupost, protože jsem už roky neslyšel ani neviděl, že by někdo otevřel plechovku lančmítu. Například já si kupuju tomatovou omáčku s balsamikem a olivami, která je ve skleněných lahvičkách. Nikdy jsem v nich žádný svůj sloupek ani komentář nenašel.

Dotčeně jsem se na známého podíval. "Samozřejmě, že jsem grafoman. A taky egoman. Jak jsem už dřív napsal v jednom svém sloupku, grafománie a egománie jsou základní stavební kameny novinářovy mentality," odpověděl jsem (a ještě dodal, že citování sama sebe patří mezi průvodní jevy obou zmíněných dysfunkcí).

Nemám však pocit, že bych zavaloval křehký český ekosystém nějakou nadprodukcí. Píšu dvě až tři hodiny denně, což není nijak moc. Občasně přispívám pro tři nebo čtyři média. Většinou jsou to kratší texty. Měřeno čistě kvantitativně píšu méně než před pár lety, kdy jsem byl zaměstnaný jako reportér nebo redaktor. Ano, mám svůj blog, což je podezřelé, ale používám ho hlavně jako skladiště všech svých textů (publikovaných zároveň jinde). A taky mi slouží jako laboratoř. Když mě zajímá nějaké téma, nebo názory jiných lidí, "ťuknu" tu věc na blogu.

Udělal jsem to i s tou údajnou grafománií. Přímo jsem se na blogu svých čtenářů zeptal. Uznávám, že v tom byl trochu kalkul, protože tak nějak automaticky předpokládám, že na můj blog chodí hlavně ti, kteří jsou mi příznivě nakloněni. Těšil jsem se na ujištění typu: "Tvoje texty jsou mi vzácnější než šafrán", nebo "Žádné strachy, nejsi grafoman, ale kouzelník se slovy", a tak podobně.

Tedy, ehm ... skoro všichni se shodují, že grafoman skutečně jsem. Jistě, protože jsou to čtenáři mého blogu, tak mě zároveň ujišťují, že jsou rádi, protože čím víc toho zvládnu napsat, tím víc oni můžou číst. No jo, ale co ti, kteří mě rádi nečtou? Jsou pro ně mé nebohé texty jako obtížný hmyz, který přemnožen za letních večerů sedá u Sázavy na výletníky? Jako grafomana mě to nijak nevzrušuje, ale coby egomanovi mně ta představa způsobuje utrpení.

Jeden ze čtenářů - a zároveň kolega bloger - mě dokonce navrhuje, jak se taková grafománie dá léčit. Prý zabírá Twitter, což je webová služba zpopularizovaná v posledních dvou letech. Psal jsem o ní už zhruba před rokem ve svém sloupku (ach Bože, zase to sebecitování). Umožňuje vám publikování krátkých textů, a to v zásadě kdekoliv. Přímo na Twitteru, ale i na vlastním blogu. K odběrů vašich "twitů" se může přihlásit kdokoliv, a pak vaše textíky dostávat třeba do mailu nebo i na mobil. Zkrátka něco mezi blogem, sociální sítí, elektronickou poštou a instatním dopisováním.

Kouzlo Twitteru je v tom, že váš text nesmí být delší než 140 znaků. To je ještě o dvacet méně než klasická esemeska. Takový čtyřicetiřádkový textík je prý pro grafomana něco jako nikotinová náplast pro kuřáka. Ukojíte vášeň, ale protože se nemůžete rozkecávat, zabere to jen chvilku času. "Co twitteruju, přestal jsem klasicky blogovat. Mám teď mnohem víc času," napsal mi dotyčný bloger. Otázal jsem se, kolikrát denně ten svůj minitextík píše. "Víc než sedmdesátkrát určitě ne," ujistil mě.

Mám účet na Twiteru od loňského prosince. Tehdy jsem napsal "sedím doma a kopu se do zadku" ... a pak se na pět měsíců odmlčel. Inspirován kolegou grafomanem jsem účet znovu zprovoznil. Stačilo napsat prvni stočytříctku znaků a vyslat ji do světa. Je to tak jednoduché! Hned jsem se do toho pustil a celkem mě to chytlo.

Ale je fakt, že šidítko zůstane vždycky jen šidítkem. Týká se to i těch 140 znaků. Tohle že by měla být náhrada za poctivých skoro čtyř tisíc znaků pro sloupek do Reflexu? Kdepak, ani náhodou. Tak je tady máte. A jestli zrovna obědváte (myslím třeba lančmít), přeju dobrou chuť.