Mám číslo 292 ...

… což na globální internetové stránce, o které se píše ve světovém tisku, není vůbec špatné. Zaregistroval jsem se na webu, který pomáhá lidem se závislostí na mailování, blogování a esemeskování. To je teď velká móda. Znáte Američany. Vidí vždycky problémy i tam, kde nejsou. Pořád by se někomu musí svěřovat a všechno chtějí řešit.

Samozřejmě, že já s tím žádný problém nemám. Zajímám se o tu věc z čistě novinářských důvodů. Web se jmenuje „52 nocí bez připojení“. Kdo se tam zaregistruje, tak se zaváže, že aspoň jednou týdně vypne po práci všechny počítače, telefony i další přístroje.

Vymyslela ho dvaatřicetiletá marketingová manažerka ze Seattlu, prý když jí začalo vadit, že se jí v noci zdá o blogování a že esemeskuje i za volantem. A tak teď jednou týdně chodí na jógu nebo do baru bez mobilního telefonu, a když jede tramvají domů a vidí někoho, jak si vyřizuje esemesky na mobilu, je z toho celá na nervy.

Mně se taky zdá o blogování, na tom není nic špatného. A občas za volantem naťukám i nějakou tu esemesku. Co má taky člověk při řízení pořád dělat. Ale jak říkám, nemám žádný problém. Klidně bych mohl zítra všechna ta technická udělátka vyhodit. Byl bych naprosto v pohodě. Proč to neudělám? To je hloupá otázka, nemyslíte? Proč bych je měl vyhazovat, když s nimi nemám žádný problém?

Nevěřili byste, jací pošuci se na té stránce sešli. Jedna holka tam popisuje, že kontrolovala svůj blog i během svatební noci. Jiný maník si zase stěžuje, že když letí letadlem a nesmí si zapnout telefon, cítí takovou úzkost, že se skoro dusí. Měl by si na obličej připlácnou tu žlutou kyslíkovou masku.

Ne, já se tam vážně zaregistroval jen proto, abych napsal tenhle sloupek. Zvládl jsem to za čtyřicet minut. A nepočítám, že jsem přitom vyřídil pár mailů a dvě nebo tři esemesky. No nic, budu muset končit. Udělat tolik práce a zároveň při tom řídit člověka celkem vysílí. Už jen šikovně zaparkovat a vyrazit do kanceláře. Jsem docela napjatý, jestli během cesty do kanceláře přibyly nějaké komentáře na mém blogu.