Pojmenovat ulici po zavražděné ruské novinářce nedává smysl. Ale i tak to může být dobrý nápad ...

Pražští radní budou zřejmě zanedlouho schvalovat návrh společnosti Člověk v tísni, aby byla jedna z ulic v hlavním městě pojmenována po zavražděné ruské novinářce Politkovské. Jak ovšem vyplývá nejen z internetových diskusí, mnozí Češi jsou po několika vlnách přejmenovávání, které jsme prožili ve dvacátém století, k takovému nápadu spíše skeptičtí.

Například Miroslav Macek napsal na svém blogu, že doufá, že se tak nakonec nestane. „Vždyť co má, proboha , tato novinářka společného s ulicí, která má být po ní pojmenována?“ Odpověď je jednoznačná: nemá s ní společného nic, konec konců ani není jasné, která ulice by to měla být. Navíc je pravděpodobné, že zatímco nyní je mnoha lidem jméno Politkovské minimálně povědomé (přece jen jsme ho slýchali často z médií), za pár let neřekne nikomu nic.

Tak jako jméno Jana Palacha v městě Curepipe na ostrově Mauritius. Curepipe je malé, asi osmdesátitisícové město ve vnitrozemí ostrova. Je ovšem vyhlášeným cílem těch, kteří chtějí dobře a levně nakoupit. Platí to zejména pro textil. Řada vyhlášených značek šije ve zdejších továrnách své zboží, a to lze pak koupit levně ve firemních prodejnách. Dobře se tu prý nakupují také diamanty a perly.

Nakupovat se dá i v centru města v obchodních centrech. To největší se jmenuje „Galerie Jana Palacha“. Nemá moc dobrou pověst, protože jsou zde vyšší ceny. Taxikáři to aspoň tvrdí, ale není vyloučeno, že jen proto, že v malých firemních obchodech na okraji města dostávají za dovedené zákazníky provize.

Nedaleko od Galerie je také autobusové nádraží. Ani to nemá dobrou pověst. když jeho jméno naťukáte do internetového vyhledávače, jako první se vám zobrazí článek o tom, že toto nádraží je pověstné špínou, zmatky a šváby v autobusech.

Ať se v Curepipe či na celém Mauritiu, který má všeho všudy milión a čtvrt obyvatel, ptáte kohokoliv, nikdo Jana Palacha nezná. Ivan Přkryl před časem na blogu iDnes popisoval, že se dokonce v Curepipe vydal do městského archívu, aby zjistil, proč zde nádraží po Palachovi pojmenovali. Ale ani tam o něm nenašel ani zmínku: kromě toho, že „šlo o občana Československa“.

Okolnosti jsou zřejmé. Palach se upálil o něco málo víc než rok poté, co Mauritius získal nezávislost, tedy v době, kdy se přejmenovávalo i pojmenovávalo hodně. Tehdejší politici měli jistě spousty možností, jaká jména volit. Vybrali Palacha, což nebylo špatné rozhodnutí, a nejen proto, že byl Čech. Vzdali hold hrdinovi, kterého zřejmě už tehdy nikdo neznal. To dává dobrou naději, že i kdyby se v budoucnu třeba změnil místní režim, nebude třeba nádraží ani galerii přejmenovávat.

Obyvatelé Mauritia jsou mimořádně vřelí a milí lidé. Jsou pyšní na to, že žijí na překrásném ostrově, který je navíc ekonomicky vzato takovým africkým Švýcarskem. Jsou také překvapivě vzdělaní. Prodavači perel na plážích často umí několik vět česky, byť pro naše tujristy jistě není Mauritius běžnou destinací. A skoro každý chlap i kluk znají jméno nějakého českého fotbalisty: překvapivě nejčastěji poborského, pak také Kollera či Čecha. Když jim řeknete, že Čech byl i ten člověk, po němž se jmenuje místní nádraží, potěší je to. nebo se tak apsoň tváří.

Podobně jako Miroslav Macek neznám jediný racionální důvod, proč by se nějaká pražská ulice měla jmenovat po odvážné ruské novinářce. Ale na základě toho zvláštního, těžko popsatelného pocitu, který jsme měl při pohledu na ceduli Jan Palach v malém hlučném městě, si troufám tvrdit, že by to nemusel být špatný nápad.