Říkáte blogy?

Když jsem v roce 2002 začal psát o blozích, vždycky jsem tenhle termín ve svých článcích vysvětloval. Nejčastěji jako „jednoduché webové stránky“, případně „internetové deníky“. Kolem roku 2005 jsem s tím přestal, protože jsem měl za to, že jde o běžné a všeobecně známé slovo. Nechci jsem se svých čtenářů dotknout nějakým školometským poučováním.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem v posledních letech potkal někoho, kdo by neznal blogy. Znají je mé rodiče i mé děti. Když jsem byl na ostrově Mauritius a bavil se s prodavačem perel na pláži, dal mi vizitku s adresou svého blogu. O blogování už dokonce žertují postavy v televizních seriálech, jejichž producenti dbají na to, aby jim rozuměl každý idiot.

Takže když jsem se před pár dny bavil s ředitelem jedné úspěšné české firmy a on se zeptal: „Říkáte blog? A to je co?“, myslel jsem si, že si dělá legraci. „Ha ha,“ zasmál jsem se. Ale zatvářil se udiveně. Nežertoval. „Něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout. To je něco na Internetu?“

Šokovalo mě to. Ještě jsem se dvakrát ujistil, že se ptá vážně, abych se nestal obětí nějakého rafinovaného vtipu. No a pak jsem mu v několika minutách pověděl o tom, co to blogy jsou, kdo je čte a kdo je píše, jak obrovským fenoménem se staly a jak ovlivňují dnešní svět. Připadal jsem si asi jako pomemšťané, kteří budou někdy v budoucnu vítat na Zemi ufouny z jiných galaxií.

Když jsem skončil, podíval jsem se na toho člověka s očekáváním. Uvědomoval jsem si, že jsem mu právě pomohl objevit nový úžasný svět. A zajímalo mě, jak to přijme. „Ha ha,“ zasmál se teď on. Zavrtěl pobaveně hlavou. „Už dlouho jsem neslyšel takovou hloupost.“

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).