Spočítal jsem si ...

… že naše domácnost vyprodukuje kolem třiceti tun oxidu uhličitého ročně. Nevím, jestli je to hodně, anebo málo. Vlastně ani nevím, jestli jsem to spočítal dobře. Našel jsem webovou stránku, kam jsem zadal, kolik přibližně spotřebujeme elektřiny a plynu, kolik najezdíme kilometrů v autě a kolik naopak nenajezdíme v autobusech a vlacích. Byl k tomu ještě nějaký další proslov, ale protože už první věta zněla vyčítavě (něco jako: "Tak se podívejme, kolik tenhle sobecký parchant vydýchá za rok našeho vzduchu!“), tak jsem to radši dál ani nečetl.

Na jiné webové stránce jsem zase zjistil, že kdyby každý žil stejně jako já, potřebovalo by lidstvo téměř sedm planet. Napsal jsem ten údaj na svém blogu, a to i s odkazem na zmíněný web. Zavalila mě lavina mailů od lidí, kteří mě chtěli trumfnout lepším výsledkem. Jeden čtenář napsal: „Vymačkal jsem z té pitomosti třináct a půl planety. Víc fakt nejde. A to jsem tvrdil, že mám auto s motorem o objemu šest litrů a že denně jezdím sám do Brna a zpátky.“ Je to povzbudivé zjištění. Víc než čtrnáct planet nebudeme potřebovat. Vzal bych si tu čtrnáctou, protože aspoň nějaký čas bude z půlky volná. My ostatní si tak můžeme nakoupit hummery a pořádat tam offroadové závody.

Nechci si hrát na Václava Klause, ale ta zelená mánie mě znervózňuje. Skoro stejně jako Václav Klaus. Každé nadechnutí ve mně vzbuzuje pocit viny, protože mi je jako inteligentnímu člověku jasné, že bude následovat vydýchnutí, a tedy další várka oxidu uhličitého putující do atmosféry. Mé pocity viny se stupňují při ranním běhu, a to zvlášť v kopci do Kostelce, protože tam dýchám jako lokomotiva. Nehledě na to, že pak po návratu domů vydatně snídám. A jak znám ziskuchtivý potravinářský průmysl, minimálně některé z ingrediencí či celých produktů byly vypěstovány někde na druhém konci světa. Hanba!

Jsem z toho tak pitomělý, že se mi před časem zdálo, že k nám domů přišel ministr Bursík, aby vyměnil běžné žárovky za úsporné. Měl na sobě světle modré montérky a přes rameno instalatérskou brašnu. Když začal šroubovat světla na schodišti, řekl jsem mu, že v nich už úsporné žárovky máme. Nevím, co odpověděl, protože to už ve snu nebylo. Nebo si to nepamatuju. Ale vím, že když jsem se probudil, tak jsem byl naštvaný, protože bych byl mnohem radši, kdyby se mi zdály takové ty obyčejné sny s nahými ženskými a divokými večírky. Když jsem to vyprávěl kamarádovi, tak řekl: „Buď rád, že se ti nezdálo, že vás Kuchtová přišla zkontrolovat, jestli doma nemáte radar.“

Napsal jsem na ekologické téma už sloupek pro slovenské noviny Sme. Došel jsem k závěru, že nejméně zplodin člověk produkuje, když spí, a tudíž jsem text nezakončil žádnou pointou, aby čtenáři mohli u čtení usnout. Byl to samozřejmě průhledný trik, protože všem muselo být jasné, že mě žádná vtipná pointa nenapadla. Jeden čtenář z Bratislavy mi napsal, že ho můj sloupek tak rozčílil, že nemohl usnout dvě hodiny. Ale mnohem zajímavější byla reakce z Košic. Inu, horkokrevný kraj! Prý se mýlím, protože nejmíň škodlivých látek člověk produkuje, když je mrtvý. Mohl jsem to brát jako výhrůžku, ale mávnul jsem nad tím rukou. Legrační bylo, že ten člověk mi napsal ze svého pracovního mailu, a protože je zaměstnán v nadnárodní firmě, úplně na konci mailu bylo malými písmeny anglicky napsáno: „Než si tento mail vytiskneš, uvědom si, že je to nešetrné k přírodě.“ Je jenom otázkou času, kdy maily nadnárodních firem budou mít v rámci korporátního disclaimeru drobným písmem uvedeno: „Děkujeme, že po přečtení tohoto mailu umřete, abyste nám nekazili vzduch.“

Vzpomněl jsem si na to minulý týden, když v časopisu New Scientist vyšel článek o průlomovém objevu německých vědců. Jde o ekologicky nezávadné výbušniny, které ničí životní prostředí mnohem méně než klasické trhaviny. Jejich výbušnost je totiž založena na chemické reakci využívají dusík, nikoliv uhlík. Moc tomu nerozumím, ale zdá se mi krásné, že lidi budou napříště zabíjet bomby ohleduplné k přírodě. Je to dobrý trend, který by se měl týkat i ručních zbraní. Usínat pak budu s krabičkou nábojů vedle postele, a až mě vzbudí nějaký šílený čtenář Reflexu s pistolí v ruce, podám mu zmíněnou krabičku a klidným hlasem ho požádám: „Prosím, použijte tyto náboje, které jsou z recyklovaného materiálu a obsahují speciální střelný prah bez sloučenin uhlíku.“ Teprve pak si s klidem v duši nechám prostřelit hlavu.