V hlavní roli ... Československo

Myslet si každý může cokoliv. Ale když už vehementně a na veřejnosti obhajuje nějaký názor, měl by mít dobře zjištěná fakta, která s tím souvisí. Jinak se totiž může snadno dostat do prekérní situace. Přesně to se stalo pravicovému rozhlasovému moderátorovi Kevinu Jamesovi v televizním pořadu Hardball na americké stanici MSNBC. A byla to hodně ošklivá „havárie“.

Na začátku byl výrok prezidenta Bushe, který prezidentského kandidáta Baracka obvinil s „appeasmentu“. Tenhle termín označuje snahu některých demokratických politiků vyjednávat a snažit se najít společnou řeč s diktátory. Nejčastěji je historicky spojován s jednáními, které vedly západní mocnosti ve třicátých letech s Hitlerem ve snaze odvrátit válku a která vyvrcholila Mnichovskou dohodou, a následným rozpadem Československa.

Appeasment jako projev slabosti je nejčastějším argumentem zastánců „tvrdé linie“, kteří tvrdí, že za určitých okolností lze v politice dosáhnout výsledků pouze silou, někdy i vojenskou. Neboli že s diktátory a nedemokrfatickými politiky se nemá vyjednávat, ale je třeba je porazit. Tato logika ostatně byla i za obhajobou spojenecké války v Iráku.

Kevin James přirovnal Baracka Obamu k bývalému britskému premiérovi Nevillu Chamberlinovi, který byl právě jedním z politiků, kteří podepsali Mnichovskou smlouvu. Moderátor Chris Matthews se však Jamese zeptal, jestli ví, co Chamberline udělal špatného. Ten o tom zjevně neměl nejmenší potuchy. Jen křičel, že Chamberline byl „appeaser“.

Následovalo brilantních pět minut, během kterých moderátor položil zmíněnou otázku celkem devatenáctkrát a nakonec donutil Jamese říct, že o Chamberlinových skutcích nemá nejmenší ponětí. Nakonec mu učitelsky vysvětlil, že appeasment v Chamberlinově podání znamenal nikoliv „mluvit s nepřítelem“, ale „dát mu půlu Československa“.

Matthews tak překonal slavný rekord moderátora BBC Jeremyho Paxmanna, který stejnou otázku kdysi položil bývalému šéfu konzervativců Michaelu Howardovi celkem čtrnáctkrát.

Oba rozhovory jsou dobré příklady, jak se má novinář ptát. Že je možné zůstat profesionální a zdvořilý, a přitom svého hosta položit na lopatky. Chce to jen „maličkost“: být vzdělaný, inteligentní a vtipný. Hlásí se někdo?