Hrozí Internetu "záplavy" ... a zachrání nás optika?

Minulý týden představila americký firma Netflix údajně revoluční novinku: malou krabičku o rozměrech knížky, která umožní sledování filmů prostřednictvím Internetu. Jistě, to už umí spousta jiných přístrojů včetně obyčejného počítače. Ale krabička od firmy Roku stojí pouhých sto dolarů, stačí ji připojit k televizoru … a začít sledovat.

Netflix je úspěšná společnost, která se prosadila na trhu půjčování nosičů DVD. Má osm miliónů předplatitelů a je na uvedeném trhu zdaleka nejsilnějším hráčem. Obchodní model je jednoduchý: zákazníci si vybírají filmy přes web a dévédéčka dostávají domů poštou. Stejným způsobem je i vrací. V posledních letech však Netflix experimentuje se sledováním vybraných filmů přímo přes Internet.

Zařízení od firmy Roku má tenhle model ještě více usnadnit. Zákazníci si dnes mohou vybrat zhruba z deseti tisíc titulů. Jde především o filmy a televizní seriály. Je to méně, než je k dispozici na DVD, protože hollywoodská studia mají strach z pirátů a brání se distribuci nových filmů přes web. Ale je zřejmě jen otázkou času, kdy padne i tato poslední bariéra.

Netflix vychází z marketingových průzkumů mezi svými zákazníky, které tvrdí, že právě teď je čas uvést na trh zařízení typu Roku. Je levné a velmi snadno se ovládá. Když jeho majitel a zároveň zákazník Netflixu zaplatí devět dolarů měsíčního předplatného, může shlédnout tolik filmů, kolik bude chtít. Roku nemá harddisk ani jinou paměť. Film si nelze stáhnout přes noc a druhý den se na něj podívat. Jde o tzv. streamovací technologii. Když film zapnete, musíte se na něj dodívat. Jako v televizi.

To je výhoda, ale zároveň omezení. V čem? Musíte mít dobré připojení. Netflix uvádí, že doporučená rychlost Internetu je minimálně 1,5 Mb za sekundu. Když je menší, může se obraz během sledování „sekat“ anebo dokonce úplně „zmrazit“. Zdaleka ne každý takhle rychlý Internet má. A to i v Americe. Nehledě na to, že Netflix je připraven nabízet filmy a televizní pořady také ve vysokém, tzv. HD rozlišení. A pak už potřebujete rychlost v řádu desítek Mb/s.

Podle každoroční studie OECD z prosince 2007 má vysokorychlostní připojení (tzv. broadband) zhruba 235 miliónů uživatelů. To je téměř o dvacet procent víc než před rokem. Dvacet lidí ze sta má dnes ve vyspělém světě (tedy v členských státech OECD) k dispozici rychlý Internet. Česko je mimochodem na 22.místě s lehce podprůměrných výsledkem 15 „rychle připojených“ občanů ze sta.

Ovšem ne každý rychlý Internet je dostatečně rychlý, a to třeba na komfortní sledování videa: podle definice OECD je broadband připojením o rychlosti vyšší než 256 kb/s. To je dostatečně velká rychlost pro běžné surfování po webových stránkách, ale na video nebo kvalitní televizi přes web je to málo. Shlédnutí jednoho filmu v HD rozlišení je stejně datově náročné jako návštěva 35 tisíc běžných webových stránek.

Pro nové poměry na webu nám brzy „dojdou“ také současné jednotky. Když web začínal, přemýšleli jsme v desítkách, maximálně stovkách kilobytů, pak přišly megabyty, dnes bez problémů přenášíme jejich desítky i stovky. Pevné disky se brzy budou měřit ve stovkách gigabytů. Co následuje pak? Terabyty. Ale v poslední době začíná „domácnět“ jednotka exabyte. Jeden exabyte představuje miliardu gigabytů.

Je to příšerně mnoho? Jak se to vezme. Dnes se odhaduje, že průměrný denní provoz na světovém Internetu je právě zhruba půl exabytu. Většinu již dnes tvoří právě video, výhledově to bude až z osmdesáti procent. Mimochodem, v roce 2010 bude právě kvůli sledování televize a videa před web denní spotřeba dvaceti průměrných amerických nebo evropských domácností odpovídat datové kapacitě celého Internetu v roce 1995. To je za patnáct let vývoje víc než slušný skok.

Otázka zní, zda-li současná infrastruktura rostoucí nápor vydrží. Mnozí odborníci upozorňují, že internetové video je technologie jednadvacátého století, která se příliš spolého na technologii století devatenáctého, tedy telefonní linky. Je to samozřejmě nadsázka, protože i telefonní sítě jsou dnes postaveny na moderních technologiích.

Připojení typu ADSL umí přenášet pohodlně megabity za vteřinu, je tedy velmi rychlým připojením. Ale principiálně na tom něco je – bude-li se rychlost dále zvyšovat, přestane současná infrastruktura vyhovovat. Internet by mohl dopadnout jako historická centra měst, jejichž ulice byly projektovány pro desítky či stovky povozů, a dnes je zaplavily statisíce aut.

V narážce na zmíněné exabyty se v minulém roce mluvilo o nebezpečí zvaném „exaflood“ neboli „exapovodeň“. Přišel s ním počítačový vědec Bret Swanson v komentáři pro deník Wall Street Journal. Napsal, že raketově rostoucí datová náročnost Internetu může způsobit nejen problémy, ale také naprostý kolaps celé infrastruktury. To by v civilizovaném světě mělo nedozírné následky. Prý je to reálnější a větší riziko, než představoval tolik zpopularizovaný „problém roku 2000“. Jak mu předejít? Těžko nějakými omezeními či regulacemi dat. Jedinou možností je za pochodu vylepšovat a měnit infrastrukturu.

V kvalitě infrastruktury a tedy i rychlosti připojení jsou dnes ve světě velké rozdíly. Co se týče broadbandu, pohybuje se jeho průměrná rychlost někde kolem dvou až tří megabytů za vteřiny. Vede ovšem Japonskou s fantastickým průměrem kolem 60 Mb/s, následují Korea nebo Hong-Kong. V Evropě se drží na špici severské země jako Švédsko či Finsko, dobře je na tom i Francie či Holandsko. Česko patří spíše k podprůměru.

Zvlášť Japonsko je dobrým příkladem, jak rozvoj Internetu nastartovat. Bylo to v podstatě politické rozhodnutí premiéra Joširy Moriho, který v roce 2001 stanovil priority v této oblasti: nabídnout do roku 2005 aspoň základní rychlé připojení pro 40 miliónů domácností (z celkového počtu 46 miliónů) a 10 miliónům superrychlé, až k rychlosti 100 Mb/s. Vláda plán podporovala nejrůznějšími stimuly včetně daňových úlev – a podařil se splnit ještě před rokem 2005.

Japonsko dnes patří k internetovým velmocem také proto, že vsadilo na připojení optickými kabely. Ty mají na rozdíl od těch „obyčejných“ unikátní vlastnosti. teoreticky mohou přenášet až nekonečně velké množství dat, prakticky nečiní problém dosahovat rychlosti v desítkách megabytů. To jen dost pro kompletní obsloužení i té nejnáročnější domácnosti nebo firmy. Zlomový byl rok 2003, kdy Japonsko překonalo milión optickýcj přípojek. Dnes nuž má superrychlé připojení přes požadovaných deset miliónů domácností.

Vše nasvědčuje tomu, že právě optické kabely vyřeší problémy s náročnými přenosy televize a videa. Hlavní překážkou byla donedávna vysoká cena, v poslední době se však i tyto technologie zlevňují. Milión přípojek překonala už i EU, byť teprve v loňském roce. Do roku 2012 je však v plánu superrychlé připojení až v devadesáti miliónech domácností. Optika tak dost možná „zachrání“ Internet.