Kdybych nebyl ...

… tak by si mě marketingové agentury musely vymyslet. Chovám se přesně podle jejich příruček a pseudovědeckých závěrů. Po smrti jim odkážu své tělo, takže ho budou moci naložit do lihu a vystavit na odiv veřejnosti. Dají k němu cedulku: „Ideální konzumní typ“, případně doplní menším písmem: „blb k pohledání“, anebo něco na ten způsob.

Ano, jsem ten druh zákazníka supermarketu, který si přišel koupit tři rohlíky anebo pěnu na holení, a odjíždí s plným nákupním košíkem, protože nedokázal odolat nabídce šesti kofol v jednom balení (jedna zdarma!) či úžasně levnému padesátikusovému balení krabiček na dévédéčka (k čemu tyhle krabičky vlastně jsou, zatraceně?), a navíc mu u regálu se sýry došlo, že život bez ledničky zaplněné mléčnými výrobky není úplně plnohodnotný.

Navíc miluju všechny ty technické vynálezy, které obyčejnou kuchyň změní na vzrušující laboratoř nabízející nečekané zážitky. A tak máme nejen ledničku a myčku, jako většina normálních rodin, ale také několik robotů (díky, Čapku!), domácí pekárnu, espressovač, samozřejmě mikrovlnku a z posledních přírůstků nesmím zapomenout na malou pípu.

Ta je dobrým příkladem toho, že se i běžné potraviny (krajíc chleba, sklenice piva atd.) mohou stát luxusním zbožím. Nejenže mi trvalo několik hodin, než jsem pípu složil dohromady (proč v balení většiny věcí připomíná Rubikovu kostku?), ale i pak jsem se potýkal s nesčetnými problémy.

Celkem jsem zatím spotřeboval pět pětilitrových soudků, dva ovšem přišly o svůj obsah poměrně nestandardně a hlavně překotně. Aniž počítám náklady na budoucí vymalování kuchyně (bude nutné!), vychází mi, že v posledních dvou týdnech piju pivo v ceně zhruba dvě stě korun za půllitr. „Za ty peníze by se dalo koupit velmi slušné víno,“ namítl jeden můj kamarád. To by uměl každý hlupák, odpovídám já.

Snažím se nejen před ním zatajit, že zhruba na stejné peníze vyjde také pecen chleba z naší supermoderní pekárny. Výhodou všech těchle udělátek je, že nemusíte chodit utrácet peníze do restaurace Gordona Ramseye. Za stejnou sumu se můžete rozšoupnout i doma, a místo načinčaných moderních blafů si pochutnáte na krajíci celozrného chleba a dvou dvanáctkách.

Když se mi něco líbí, tak si to koupím. Nikoliv nutně hned (není nad to se chvíli napínat!), ale nakonec vždycky. Proto se mi velmi špatně kupují dárky. Všechno, co chci, už mám. Navíc si radši věci kupuju, než je dostávám. (Ano, vždyť říkám, že jsem protivný úchyl, kterého naloží do lihu). „Co bys chtěl k narozeninám?“, ptají se mě příbuzní, a já odpovídám: „Nic!“, anebo „Něco!“, aby to neznělo nezdvořile.

Teprve nedávno jsem zjistil, že tyto strohé odpovědi mají svůj vlastní význam. „Nic“ si lze na Internetu objednat za tři dolary padesát plus poštovné. Je vakuově balené a v pěkném obalu. Jak prodejce píše, „bez břemene, které představuje vlastnictví, a bez tíhy odpovědnostzi, je Nic zároveň nesmyslné i skvělé“. Vida!

Ale koupit si lze také „něco“. Jeho prodej po deseti dolarech je dokonce regulérním byznysem. Firmu nazvanou „Obchod s něčím“ založil loni v říjnu v New Yorku Samy Bay. Zákazník zaplatí deset dolarů a něco dostane poštou. Může to být tričko v hodnotě tří dolarů, ale i levný foťák za třicet.

Jak Bay vysvětlil novinářům, deset dolarů včetně poštovného je průměrná hodnota jedné věci. Můžete dostat něco levnějšího, ale taky hodně cenného. Tedy taková loterie. Zisk z jednoho prodané kousku je prý minimální, takže obchod začne vynášet až při velkém obratu. Daří se ho dosáhnout? Za zhruba půlrok existence se prodalo asi pět tisíc „něců“, Je to hodně, nebo málo? „Je to něco,“ odpovídá poměrně nesrozumitelně Bay.

Protože poštovné je v ceně, služba je celkem logicky omezená na zákazníky ze Spojených států. Škoda! Určitě bych měl zájem. Když jsem včera narazil svůj šestý soudek a rozhlížel se po kuchyni, napadlo mě, že by to ještě „něco“ chtělo.