Topolánek se "ztratil" v Itálii, Klaus se "našel" ve Washingtonu

Dva z nejvyšších představitelů státu mají v těchto dnech soukromý program. Premiér Topolánek zmizel kdesi v Itálii, nikdo neví, kde přesně, ale podle Úřadu vlády si cestu hradí ze svých peněz. Prezident Klaus odletěl pravidelnou linkou do Spojených států a včera tam představil svou knihu o globálním oteplování. Hrad si není jistý, ale náklady na cestu snad platí americký vydavatel.

Média v tom přesto šťourají, na což podržtaškové zmíněných politiků reagují zdviženým obočím. Nemají snad premiér a prezident právo na své soukromé aktivity? Zvlášť když na ně daňoví poplatníci nepřispívají?

Odpověď zní: nemají. Od chvíle, kdy se v politice stalo běžné, že kandidáti „prodávají“ soukromí ve svých předvolebních kampaních, mají voliči na totéž soukromí nárok i po jejich zvolení. Nehledě na to, že i na svých „nestátnických“ cestách vystupují jako představitelé státu. Premiér prý jednal s italským premiérem Bersluconim, prezident se zase má setkat s šéfem americké centrální banky.

Dokazuje to, že oddělit soukromé a pracovní aktivity u vysokých politiků není možné. Premiér i prezident můžou i na dovolené udělat kus dobré práce, když třeba naváží důležité kontakty nebo něco neformálně domluví. A můžou udělat i ostudu, která pak nebude jen jejich soukromá, ale přenese se na jejich funkce. Tedy i na nás ostatní, kteří jsme je do těch funkcí zvolili. Média mají právo se o to zajímat. Když před čtyřmi lety „odpočíval“ britský premiér Blair se svou ženou rovněž u Berlusconiho v jeho vile na Sardinii, probraly to britské noviny do poslední pídě. A na titulních stranách.

Ono ani s těmi prohlášeními o „soukromých prostředcích“ to není tak jednoduché. Oba politici jistě využívají mnoho benefitů svých funkcí, které zprostředkovaně hradíme my. Nevíme, jestli si poznámky na svých jednáních píší do notýsků, které si koupili sami v papírnictví, anebo vyfasovali ve svých úřadech. Je malicherné to zkoumat? Je i není.

Nebylo by vůbec od věci, kdyby média chtěla po obou úřadech přesné vyúčtování zmíněných cest. Jistě by je nedostala a zároveň bychom se dozvěděli mnoho o české malosti či novinářské zaujatosti. Ale velkorysost v tomhle případě není na místě, zvlášť když si vzpomeneme třeba na slavnou Topolánkovu „lyžařskou“ zastávku v Innsbrucku.

Problematická je také zároveň Klausova čistě soukromá „protioteplovací“ mise. Není důležité, jestli prezidentovy názory v této věci „v USA neletí“, jak včera dokonce v titulku informovaly Hospodářské noviny. Rouhat se proti „zelenému náboženství“, které teď vyznává téměř celá Amerika včetně politické elity, je spíše sympatické. Mimochodem se bavíme o zemi, kde podle nedávného průzkumu Pennslyvánské státní univerzity věří 16 procent učitelů přírodopisu tomu, že člověk byl stvořen Bohem, a to někdy během posledních deseti tisíc let.

Podstatná je jiná věc: že Klausův umně sepsaný, ale jinak nijak průlomový text by někoho těžko zajímal, kdyby jeho autorem nebyla hlava státu. To činí knihu zajímavou a pikantní. Václav Klaus si před několika měsíci mohl vybrat, jestli chce být intelektuálním provokatérem, anebo důstojným prezidentem. Je zřejmé, že se mu líbí obojí, což však nejde dohromady. To jsou ty skryté náklady, které však rozhodně vydavatel Klausovy knihy neuhradí.