Mýtus jménem "složka"

Někteří socialisté křičí jak poplašené husy, že se jejich vlastní strana chová jako tajná služba. Obavy některých z nich – samozřejmě nejmenovaných – zveřejnil v úterý deník Hospodářské noviny. Poslanec Wolf, který se za „anonymní zdroj“ už převlékat nemusí, dokonce řekl: „Slyšel jsem, že na mě existuje složka.“

Je to hezká představa, že někde v útrobách Lidového domu existují tajné místnosti, kde se mezi zaprášenými fascikly pohybují jako stíny bývalí rozvědčíci a čas od času mezi ně chodí pro rozumy Jiří Paroubek. O jeho posedlosti kompromitujícími informacemi jsem ostatně slyšel už v době, kdy byl premiérem, a kdy jsem se s ním jako spoluautor pořadu Bez obalu dostal do konfliktu. Získal jsem „zaručenou informaci“, že svou složku mají tehdy ve Strakově akademici také všichni novináři píšící o politici.

Ale je to pochopitelně hloupost, a to ještě hodně staromódní. Složku totiž dneska máme všichni. Jmenuje se Google (internetový vyhledavač), Newton (archiv českých médií) nebo prostě obyčejně Internet. Žijeme bohužel nebo bohudík v době, kdy se drtivá většina informací stává součástí veřejného prostoru, a díky moderním technologiím jsou rychle a snadno dohledatelné.

Určitě existují informace, které mají k dispozici pouze tajné služby či lidé jiných specializovaných profesí a které lze získat pouze klasickými technikami jako sledováním či odposlechy. Ale po pravdě řečeno si nemyslím, že jsou nějak zásadní nebo důležité. A když se podíváme na kauzy posledních let, tak zjistíme, že jejich hybateli byly prakticky vždy informace, které „ležely“ na veřejně přístupném místě. Pouze si jich do té doby nikdo nevšiml anebo si jejich důležitost neuvědomil.

Průměrně inteligentnímu člověku se zkušeností s prací s informacemi stačí půl hodina času, aby díky počítači připojenému k Internetu vytvořil onu mýtickou „složku“, s kterou slovně šermují poslanec Wolf a další. Podobná kauza byla ostatně loni na jaře ve Spojených státech, kdy se k novináři Fredu Vogelsteinovi dostala omylem do ruky zpráva vypracovaná PR agenturou. Byla určena pro manažery Microsoftu, s kterými měl dělat rozhovor. „Připadalo mi to jako složka FBI,“ napsal tehdy novinář na svém blogu. Omyl! Byl to pouze výsledek hodinové práce mladé zaměstnankyně agentury na počítači.

Své do jisté míry výlučné postavení ztrácíme i my novináři. V době před Internetem jsme měli konkurenční výhodu v přístupu k informacím například na různých úřadech či v jiných institucích. Ne že by k nim ostatní veřejnost přístup neměla, ale bylo to namáhavé a zdlouhavé. Mnohem důležitější byly i naše kontakty a vztahy. Dnes má každý člověk stejné možnosti jako novináři.

Chytrý člověk si dělá „složky“ na různé osoby i předměty každý den. Jdete si koupit novou věc? Podíváte se na web, co se o ní píše a jaké mají zkušenosti ostatní zákazníci. Budete přijímat nového zaměstnance? Jen hlupák by si takového člověka „neprogoogloval“ a nesnažil se o něm zjistit všechno, co je k dispozici. Že to samé dělá ČSSD? Pak je to chytřejší a rozumnější strana, než se zatím zdálo.

Dobře to ukázal Paroubek na svém blogu na serveru Aktuálně. Napsal, že věšechny informace o podezřelém a nemravném chování poslance Wolfa jlze najít do pěti vteřin po zadání příslušných slov do internetového vyhledávače. Je to logické vysvětlení. Je to blamáž pro novináře, kteří své rozhořčení nad zneužíváním dotací měli a mohli ventilovat už před rokem. Ale především je to průšvih ČSSD. Především oni si „problém Wolf“ měli vygooglovat a vyřešit už dávno.